Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Co s levicí aneb problémy se střední třídou

Praha zažila velkou demonstraci naštvaných státních zaměstnanců proti plánovaným plošným platovým škrtům, které na ně chystá Nečasova vláda. A sociální demokracie jakoby procitla z mrákot, do nichž upadla po červnových volbách, a rozhodla se před komunálními a senátními volbami nechat v šatníku dobře padnoucí obleky a rozpomenout si na své kořeny. Ale jaké to vlastně jsou?

Koncept neustále a navždy vítězící demokracie jako jediného možného politického uspořádání dostal smrtelnou ránu na předměstích Bagdádu a v afghánských horách a dokonal pak tiše rukama pekingských soudruhů. Jeho neoliberální ekonomický bratr pak položil svůj drahý (doslova) život na Wall Streetu společně s jistým panem Lehmanem.

Zdálo by se tedy, že výsledkem bude triumfální tažení socialistů volebními místnostmi, kteří přece „tohle vše říkali…“. Krize způsobená neoliberalismem vynesla ale do čela evropských vlád většinou pravicové nebo středopravicové strany. Proč se zdá, že na problémy spojené s krizí demokracie, kapitalismu, globalizace a kolabujícími sociálními systémy má lepší odpovědi pravice?

Sociální demokracie se za dlouhá desetiletí proměnila z revoluční strany, která v konzervativních režimech doslova probojovávala stavební prvky moderní demokracie (rovné hlasovací právo, sociální práva a jistoty, genderovou rovnoprávnost), ve stranu establishmentu, která již zavedené jistoty a solidaritu hájí, případně rozšiřuje. Jak se první socialisté dostali k moci, museli se navíc vypořádat s agendou vládnutí. Krize ukázala, že socialisté jsou již natolik „státotvorní“, že za problémy produkované kapitalismem a demokracií zodpovídají a „ručí“ stejným dílem jako pravice.

Reklama

Jedna z možných odpovědí na neúspěchy socialistů leží v nestálé a ambivalentní povaze střední třídy, hlavního elektorátu mainstreamových stran. Problémem socialistů je totiž někdy pochopit, jak střední třída myslí. Nechávají se unášet starými dělnicko-odborářskými stereotypy a zapomínají, že touhou střední třídy není solidarizovat s chudými a potřebnými, ale podobat se těm „bohatým“. Podobně jako kdysi měšťanští selfmademani imitovali styl šlechticů, tak i střední třída, jakkoli amorfní toto pojmenování dnes je, touží imitovat styl těch bohatých. Nechce patřit k těm (nebo alespoň se k nim hlásit), co berou dávky a jsou na podpoře; chce se tvářit samostatně, zámožně a sofistikovaně.

A dnešní střední třída se především bojí, má strach, že zchudne, sestoupí na společenském žebříčku, spadne do dluhů, má strach, co bude s hypotékou, jestli budou moci její děti studovat a bude-li na důchody. Na druhou stranu se stále drží étosu pracovitosti, spořivosti a vzdělání. Ve výsledku ji tak nejvíce neznervózňuje zvýšení daní, nebo poplatky ve zdravotnictví, ale nerovné podmínky, absence práva a korupce. Toho mistrně využila pravice v červnových „řeckých“ volbách a je jednoznačně chybou Jiřího Paroubka jako vůdce, že toto témata nepodchytil.

Socialisté nikdy nezískají celou střední třídu, ale mohou přetáhnout důležité názorotvorné skupiny, které v konečném důsledku převáží nad pravicí. Socialisté si ale nechali v posledních letech „ukrást“ minimálně tři zajímavá témata, s nimiž mohli oslovit důležité skupiny – vztah ke komunistické minulosti, ekologii a korupci. Proč se tak stalo, je na delší analýzu, nicméně ODS si přivlastnila diskurz o minulosti, zelená témata jsou nyní v defenzívě obecně díky silnému ČEZu a zpackané fotovoltaice, šetření je doménou TOP09 a korupci se snaží tlačit véčkaři.

V případě českých socialistů se k jejich konzervaci a umrtvení připojily i specifické charakteristiky. Již pod vedením Miloše Zemana se začali podobat klausovské ODS – patriarchální, průmyslové, papalášské. Nicméně Zeman byl alespoň skutečným lídrem s určitou vizí, Gross a Paroubek se již fixovali jen na technologii moci a i díky svému omezenému „weltanschauung“ se příliš nedokázali posunout směrem k blairovské reformě, jakkoliv i tato má své limity a slabá místa.

 

Článek Co s levicí aneb problémy se střední třídou původně psán pro časopis Zahraničná politika.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama