Historií zřejmě nepolíbení kreativci si však ani nedali tu práci, aby vyhledali historicky správné fotografie, kterými by ilustrovali hlavní sdělení, tj. “zrádcovskou” činnost sociální demokracie v českých dějinách. V horní části vidíme Jiřího Paroubka a proti němu Klementa Gottwalda ve vítěznoúnorovské beranici firmy Clementis – v pořádku, paralelu chápeme.
Na dolním dvojobrázku se skví Vojtěch Filip (KSČM), Bohuslav Sobotka a Jiří Paroubek (oba ČSSD), jak za pultíkem v Poslanecké sněmovně kují pikle a spřádají plány jak totalizovat českou společnost. Proti nim z figurálního hlediska sice kompozičně podobná, ale fakticky mylná fotografie, údajně z roku 1948, na níž dávají hlavy dohromady Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Gustáv Husák… bohužel pro autora jako na vztek všichni skalní členové KSČ, respektive KSS. Ten zrádný “Socdemák”, ať už v podobě Bohumila Laušmana, Václava Majera nebo Zdeňka Fierlingera, tam jaksi chybí. Četkařský archív asi nic lepšího nevydal.
Bez ohledu na tuto zfušovanou práci však ODS otevírá pro sociální demokracii důležitou otázku – co bude po vyhraných volbách Jiří Paroubek dělat s KSČM, respektive jaké možnosti má, aby sestavil vládu a konečně uhasil tu “…neuhasitelnou touhu po moci…”, ja mu sugeruje ODS, ber kde ber. Variant je několik. Asi nejpříjemnější by pro něj byla ta z říše snů, sociální demokracie by získala většinu a sestavila jednobarevný kabinet a nemusela se spoléhat na nic a nikoho. Pak jsou na řadě koalice s ostatními nekomunistickými stranami, z nichž ta velká je asi pro ČSSD nejméně přijatelná.
No a pak je tu KSČM. To, že tyto strany získají při volbách většinu, není nepravděpodobné. Jiná otázka ovšem je, zda budou doopravdy vládnout. Zvítězit ve volbách a mít koaliční potenciál jsou v poměrném systému odlišné věci. Buď to bude otevřená koalice KSČM-ČSSD, nebo menšinový kabinet s tichou podporou.
Otevřená koalice je pro Paroubka velké riziko, neboť se dá očekávat, že se část partaje postaví proti. A nejen to. Z historie víme, že otevřené spojenectví s komunistickou stranou je pro sociální demokracii značně nevýhodné. Obě strany se totiž “kanibalizují”, vykrádají si témata (podobně jako nyní ODS s TOP09). Řekne-li Paroubek, že zvýší daně o deset procent, Filip může flekovat 15, slíbí-li Paroubek 13. důchod, Filip přihodí 14. a 15. a tak dále, ré-tuti-boty-kalhoty, hrát se to dá dlouho. Proto si také za První republiky sociální demokracie držela od nestátotvorné radikální levice odstup délky pořádného bidla. Po roce 1945 ale neodolala lákadlu, že s pomocí KSČ prosadí všechny své odvěké socializační sny, hlavně v ekonomice. Ve svém nadšení sociální demokraté nepostřehli, že se od komunistů liší v maličkostech, ale v maličkostech zásadních. Ta propast zela podle filozofa Milana Znoje ve „…trojí marxistické negaci“, kterou komunisté, na rozdíl od sociálních demokratů aplikovali, nebo hodlali aplikovat doslova – negaci vlastnictví, negaci práv a negaci stranické politiky.
Volby v roce 1946 pak pro sociální demokracii dopadly katastrofálně – tato druhdy druhá až třetí nejúspěšnější strana, pilíř masarykovské republiky, skončila kvůli svému ideologickému “podržtažkovství” KSČ hluboce v poli poražených. Část sociálních demokratů si s hrůzou uvědomila, že pro ně bylo výhodnější koaličně spolupracovat s pravicovými, ale čitelnými agrárníky, než se svými světonázorovými „souputníky“ řízenými z Moskvy.
Dnes je situace díky ekonomickému systému a zahraničněpolitické konstelaci diametrálně odlišná. Mohlo by se tedy zdát, že za delší konec bude po vyhraných volbách tahat Jiří Paroubek. Pokud se ovšem dostane do bodu, kdy se rozhodne jednat s komunisty o podpoře nebo koalici, bude to on, kdo bude muset dělat ústupky, a to ne malé. Bude to on, kdo bude muset sestavit kabinet a usadit stranu i s jejími politicko-ekonomickými zájmy pevně do mocenského sedla (jinak ho „pretoriáni“ okolo něj okamžitě „svrhnou“, volební vítězství-nevolební vítězství), bude to on, kdo bude muset zajistit straně pevnou většinu, nebude-li chtít opakovat Topolánkovo stojedničkové lavírování. Naopak komunisté nebudou mít co ztratit – slušný 13 až 15procentní parlamentní veget jim vyhovuje a nic je do vládní spolupráce nebude tlačit. Nejdůležitější proto bude právě ta cena, kterou sociální demokracie bude ochotna za takovou vládu zaplatit…