Nejlépe jsou na tom sociální demokraté. V Paroubkovi mají čitelného a energického lídra, který hraje o všechno a ví co chce – vyhrát volby a získat satisfakci za rok 2006. Straně nehrozí nějaké výraznější skandály, politický marketing a PR Lidového domu šlapou bezchybně. V parlamentu hrají hru, kterou nemohou prohrát – de fakto jsou schopni dát s pomocí komunistů, lidovců a nezařazených dohromady většinu pro schvalování svých návrhů, ale nenesou vládní odpovědnost. Jsou v opozici, ale mají většinu v parlamentu – to je český vynález takřka roční úřednické vlády. I kdyby se jim jejich návrhy (13. důchod, zrušení zdravotnických poplatků apod.) nepodařilo vzhledem k obstrukci ODS prosadit, mohou se i tak prezentovat jako ochránci sociálně slabých (důchodců, matek, nezaměstnaných). Enormní zadlužování státní kasy je totiž natolik abstraktní a pro běžného voliče, ohroženého nezaměstnaností a zhoršením životní úrovně, neuchopitelné téma, že ho mohou před volbami s klidem ignorovat, alespoň dokud nepřevezmou moc.
Slabinou může být načasování kampaně – do voleb je ještě daleko a rozhodovat se bude v posledních dvou květnových týdnech, předčasný triumfalismus a sebejistota (nerozhodnutí voliči spíše fandí slabším), příliš okázalé „porcování“ státního rozpočtu (může odradit spořivou střední třídu, která je momentálně znechucena ODS a s ní spojenými korupčními podezřeními na vládní i regionální úrovni) a občas mediálně neovladatelné ego předsedy i některých jeho oblíbenců (především Davida Ratha, jehož agresivní vzestup není po chuti ani některým spolustraníkům).
ODS inkasovala několik těžkých úderů a pomalu se sbírá v provazech. Topolánek nesmyslně opustil parlamentní půdu a prezentuje se jen občasnými výkřiky na tiskových konferencích. Strana postrádá tah na branku a jasný program, který nahrazuje sloganem Zabraňme většímu deficitu státních financí, což je v roce 2010, kdy na občany naplno dopadnou důsledky krize a nezaměstnanost poroste, málo. V praxi toto heslo prosazuje, tváří tvář Paroubkově většině, pouze mediálně neprodejnou parlamentní obstrukcí. Stranu jako kobra stále paralyzuje vzpomínka na to, jak děsivě dopadla v krajských volbách 2008 se svým reformním programem (penze, zdravotnictví, finance), a proto se jakýchkoliv reforem bojí.
ODS se nedokáže sebeočistně zbavit ani některých zkompromitovaných „pretoriánů“ jako například Ivana Langra, ani odiózních figur na pražské úrovni jako Milana Jančíka. Z dřívější volební bašty, Prahy, na kterou se ODS mohla vždy spolehnout a která jí výrazně vylepšovala celostátní průměr („…v Praze vyhraje i Klausova tenisová raketa…“), se pod Bémovým vedením stává korupčními podezřeními rozložená zřícenina. ODS zde sice vyhraje, ale nijak výrazně, což je třeba vzhledem k pražskému elektorátu vnímat jako jednoznačný neúspěch.
Chce-li ODS alespoň částečně participovat na moci v nějaké budoucí koalici, může se jí to povést skrze novou stranu TOP 09, která vznikla odštěpením pravicových lidoveckých poslanců a která kalkuluje, že se přiživí na znechucení středopravicových voličů z ODS a strachu samotné ODS z reforem. V čele má populárního Karla Schwarzenberga, v zákulisí posledního ministra financí Miroslava Kalouska, namlouvá si české a moravské starosty. Zatím se příliš neprojevuje, nechává ve vzájemných parlamentních půtkách „krvácet“ ODS s ČSSD a bude spoléhat na finiš.
Nejklidněji vypadají komunisté. Svých 12 až 15 procent mají jistých a šance, že bude vládnout menšinová sociální demokracie s jejich tichou podporou, se výrazně zvýšily. ODS již totiž nemůže „mobilizovat“ a vytáhnout do boje s antikomunistickou kampaní – v době hospodářské krize to není nosné téma a navíc se celkové vnímání české společnosti ve vztahu ke komunistické minulosti proměnilo, respektive dostalo se do jiných souvislostí, což jasně dokázaly k novému demokratickému režimu velmi kritické debaty při příležitosti dvacetiletého výročí sametové revoluce.
O své přežití bojují lidovci, kterým po odštěpení pravicové části nezbylo nic jiného, než se posunout doleva a nyní tvoří s Paroubkem hlasovací většinu. Nalevo je ovšem „těsno“ a pro lidovce jako přirozené konzervativce a klerikály je složité se odlišit. Dříve se tak dělo pod hesly křesťanství, středu, vyvažování, křesťansko-sociálního státu, nyní je jednou z cest například boj proti korupci či hazardu.
Také zelení se snaží utéci hrobníkovi z lopaty seč mohou. Do ringu se vedle nevýrazného Ondřeje Lišky postavil opět Martin Bursík s chytrou agendou boje proti průmyslové lobby (hlavně ČEZu), která má podle něj ovládat hlavní strany a prosazovat „antizelené“ projekty (prolomení těžebních limitů, dostavba elektráren, stavbu jezů na Labi). Zeleným ovšem v těchto volbám bude chybět moment překvapení a nátěr „nováčků“, s nimž ztekli parlament v roce 2006. Na druhou stranu by je reálná hrozba, že by se nemuseli dostat do parlamentu, mohla zbavit vnitřních rozbrojů a „levicového“ vábení směrem k sociální demokracii.
Bez šance nemusí být ani nové malé strany – Strana práv občanů Miloše Zemana či Věci veřejné bývalého nováckého investigativce Radka Johna. Jejich úspěch je nyní těžké odhadovat – v konečném důsledku tak nemusejí být důležité tím, kolik procent získají, ale kolik procent „ukradnou“ velkým stranám, což může být problém především pro sociální demokracii, pro jejíž některé členy, voliče i funkcionáře je Zeman stále symbolem zlaté éry sociální demokracie a na rozdíl od Paroubka ztělesněním úspěšného vůdce.
Článek Plnou parou k volbám původně psán pro časopis Zahraničná politika.