Nebylo to ovšem zadarmo. Režimy si byly vědomy jejich ceny a nutily je, více než jiné skupiny obyvatel, k veřejným projevům loajality. Na rozdíl od básníků, spisovatelů či malířů byli bytostně závislí na „teď a tady“, nemohli hrát do šuplíku a být slavní až po smrti. Za své prokletí okamžiku i privilegia hvězd platili veřejným ponižováním – odvrácenou stranou Jiřího Bartošky čtoucího statisíům provolání OF byl vystrašený Ladislav Pešek při podpisu Anticharty, Kristián se usmíval ve stínu vztyčených pravic v Národním divadle. Herci byli našimi zástupnými hrdiny i padouchy.
Fenomén Nemocnice
Navíc se diváci identifikovali s jejich rolemi. Zahrajte si charizmatického lékaře a už můžete předepisovat léky a diagnostikovat. Do dokonalosti dovedla tento herecký kult socialistické popkultuře osmdesátých let dominující Nemocnice na kraji města, řemeslně stále obdivovaný seriál, v němž o „soudruha Pláteníka“ takřka nezavadíš a který věrně odrážel přání většiny – minimum politiky a angažovanosti a důraz na normální život a profesní uplatnění.
Řekne-li se Nemocnice, jedním dechem dodáváme i primář Sova, ztělesnění až nelidsky dokonalého profesionála, všechápajícího otce a morální autority. Právě proměnu ikonického Sovy v estébáka Kafku považuji za nejzajímavější moment nového Hřebejkova filmu Kawasakiho růže. Za Chudíkovým obsazením stála chytrá kalkulace, že divácká veřejnost, navyklá po léta na Chudíkův-Sovův obraz šarmantního starého pána, bude mírně šokována tím, že arciestebáka hraje právě on.
Není estébák, jak estébák
Je to ovšem poměrně netypický vyslanec komunistických temnot. Žádný bezpáteřní slizoun Jaroslava Duška, či sadistický primitiv Jana Přeučila, ale kultivovaný intelektuál, agent-umělec. Kolik takových jich ale ve skutečnosti bylo? Po dvaceti letech toho o „nich“ víme bohužel velmi málo. Málokterý je ochoten vypovídat tak otevřeně o své práci jako filmový Kafka. Přesto by se jeden reálný předobraz našel, a to dokonce kulturní frontě sedmdesátých a osmdesátých let (i duu Jarchovský-Hřebejk) dobře známý – inteligentní muž s uměleckými sklony, který napsal scénáře či se na nich podílel k filmům jako Osudy dobrého vojáka Švejka (1956), Atentát (1964), Zuřivý reportér (1987) nebo Krysař Jiřího Barty, dlouholetý šéf Krátkého film Kamil Pixa (1923 – 2008), který v letech 1945 až 1953 působil na nejrůznějších pozicích v StB. O Pixovi máme několik svědectví – osobní vzpomínky filmařů, s nimiž z titulu své funkce přišel do styku, a pak dokumenty uložené v archívu StB, respektive nyní Archívu bezpečnostních složek, dokumentující jeho i na tehdejší StB divoké eskapády.
Formát a charizma
O Pixově „temné minulosti“ se ve filmové branži vědělo, lépe řečeno tušilo, jak potvrzuje režisérka Věra Chytilová v rozhovoru s Janem Kolářem (Divadelní noviny, č. 13, 27.6. 2006, Příloha): „Kolář: Dr. Kamil Pixa byl muž s temnou minulostí. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se jako estébácký velitel podílel na akci Kamen (špinavý podraz na nešťastníky, kteří se pokoušeli opustit zadrátovanou republiku), v padesátých letech byl u rozvědky a francouzská tajná služba ho v Paříži zatkla jako československého špiona – pak ho za někoho vyměnila. Věděla jste to? Chytilová: Něco jsem tušila a byla jsem obezřetná. Musím ovšem říct, že Pixa byl velice inteligentní, připouštěl diskusi a byl jí schopen. Možná byl schopen všeho, ale mně jednou pomohl. Přišlo na mě udání, že můj bratr je nelegálně v Austrálii, a Stb si mě povolala k výslechu. Řekla jsem Pixovi, že tam nemůžu, protože mám natáčení. Pixa zastříhal ušima: Jen točte, já vám dám vědět. Šel tam napřed sám a potom mi řekl: Už tam můžete jít. Estébáci se chovali zdvořile, ale sladce úlisně, byla to naprostá formalita, ani se mi z nich nepodařilo vypáčit, proč mě tedy otravují. Pixa u nich musel být určitě dobře zapsán.“
Pixu nedávno představil ve svém dokumentu Uvnitř vnitra Josef Císařovský a divadelní kritik Vladimír Just se netajil především pozitivními reakcemi na Pixu: „Otřesem pro mě byl nepokrytě obdivný tón, jakým o budovateli StB, jenž se prokazatelně podílel na mučení a minimálně v jednom případě i smrti politických vězňů, mluvili jeho pozdější zaměstnanci a spolupracovníci, vesměs důvěryhodní lidé, kterých se Pixa ujal v Krátkém filmu, kde našli krátkodobý azyl (Drahomíra Vihanová, Jaromír Kallista, zčásti i Jiří Barta, Petr Brada, ex-manželka Jiřího Gruši, historička Ivana Koutská aj.): Byl formát, měl charisma, byl kreativní, pomáhal kde mohl. Z Juráčkových pamětí víme, že Pixa pomáhal vždy jen výběrově: například Antonínu Mášovi po jeho vyhazovu z Barrandova domluvenou spolupráci odřekl.“
Kdo byl K.P.?
Kdo tedy byl tajuplný Kamil Pixa, estébák-umělec, jehož doktor Sova ztvárnil? O jeho životě se můžete více dozvědět v krátkém článku Prokopa Tomka (Kamil Pixa – historie jedné kariéry, Dějiny a současnost 2000/3, str. 27–30), v biografii českého kriminalisty dr. Karla Kalivody z pera Martina Kučery(z nejasného důvodu však Pixovo jméno uvádí jen pod iniciálami), či článku Milana Bárty (Akce „Isolace“, Snaha Státní bezpečnosti omezit návštěvnost zastupitelských úřadů kapitalistických států, Paměť a dějiny 2008/04).
Pixa pocházel ze sociálnědeomratické rodiny, v roce 1935 začal studovat gymnázium. Během okupace jeho rodiče poskytli úkryt členovi ilegálního ÚV KSČ Janu Zikovi. Úkryt byl ale prozrazen a Milada Pixová byla zatčena, vězněna v Terezíně a pak popravena (zmiňuje se o ni Julius Fučík ve své Reportáži). Kamil Pixa odešel do ilegality, ale byl v roce 1942 zatčen, uvězeněn v Terezíně a poté v Dachau. Přežil a vrátil se do Čech, dokončil střední školu, ale již ne studium práv.
Odnesl si paranoiu a nenávist, jejíž míru a oprávněnost můžeme s odstupem let a bez konkrétního prožitku těžko hodnotit. Hned po válce začal působit v tzv. ZOB, Zemském odboru bezpečnosti II, jakémsi prazárodku StB. Inteligentní a jazykově mimořádně vybavený mladík dostal na starost stíhání nacistických agentů, se kterými, jak se později ukázalo, hrál nejrůznější zpravodajské hry.
Poté působil v ofenzivním zpravodajství StB, měl na starost referát Francii a oddělení západních ambasád. Pixa používal opravdu nestandardní, „umělecké“ prostředky při své práci: „Velitel I. sektoru Velitelství StB Kamil Pixa a jeho oblíbenci dávali příkazy orgánům, aby z nočních podniků přiváděli do kanceláří akce „Isolace“ hezké mladé dívky, se kterými potom dělali výslechy a získávali je ke spolupráci jako prostitutky. Úkolem těchto dívek bylo zlákat zaměstnance či diplomaty kapitalistických ambasád k intimním stykům, které měly být nafilmovány a získané materiály použity k vydírání. V několika případech byly tyto filmy skutečně natočeny, ukázaly se však při použití jako neefektivní. K. Pixou a spol. však byly přesto velmi kladně hodnoceny jako nové metody. Tyto filmy si uvedení náčelníci včetně náčelníků odboru pouštěli se sovětským poradcem v kanceláři.“ (Bárta)
Nebylo to však jen vydírání – do repertoáru Pixových hochů patřily ozbrojené loupeže, brutální výslechy, na jejichž konci byli i mrtví. Údajně byl zapleten i do „sebevraždy“ Jana Masaryka. V lednu 1951 se stal v hodnosti nadporučíka vedoucím I. sektoru ofenzivního zpravodajství. Měl výsledky, ale to, jak jich dosahoval, bylo přijímáno s rozpaky i ve vedení StB. Pixa je natolik nezvladatelný, že se ho sama StB již na začátku padesátých let snaží zbavit – nejprve ho vyšle, aby dostal pod kontrolu kriminálku, a od 16. února 1952 se stává velitelem IV. sektoru na Velitelství Národní bezpečnosti. Pro odpor kriminalistů tam ale Pixa jako štábní kapitán dlouho nevydrží a rezignuje k 12. prosinci 1952. StB ho tedy odešle fízlovat do československého filmu, kde se mohou naplno projevit jeho umělecké sklony…