Brát při zvažování stavby pomníku národním hrdinům ohledy na skupinu nějakých extremistů mi připadá nedůstojné a zbabělé. Co je to za argument – nepostavit pomník z obavy, aby se před ním náhodou někdo nesrocoval. To je jako chtít po ženách, aby nenosily v létě krátké sukně, protože v opačném případě by si mohly koledovat o znásilnění. Ne pachatel, ale oběť je vinna. To je snad úloha policie, aby případně zabránila nezákonnému jednání.
Vojáci i historici nebo kdokoliv jiný mají svaté právo se přít o to, jak má pomník vypadat. Podle mne se ale oba tyto koncepty naprosto míjejí účelem, neboť pomník může být jedinečnou příležitostí jak spojit složku reprezentativní (jak si připomínáme naši historii), pietní (jak ctíme naše padlé) a edukativní (jak předáváme tuto zkušenost následujícím generacím). Především bych vůbec nelpěl na místě, kde se atentát stal – topografie města se přirozeně mění a pro účely, které má památník plnit, není důležité, aby stál za každou cenu na autentickém místě, ale aby se dostal k „lidem“, aby si ho lidé mohli v klidu prohlédnout, osahat, strávit tam čas, zamyslet se, poučit se. Památník bych umístil na nějaké klidné a populární místo, kde není doprava, ale kam lidé přicházejí relaxovat a hlavně s dětmi, neboť právě ony by měly být hlavními návštěvníky a „příjemci“. Těmto kritériím vyhovuje nejlépe park, třeba Stromovka.
Ani realistická figurální socha, ani hrubý kámen neplní úlohy, které bychom měli požadovat po moderním památníku-vzpomínkovém místu. Radil bych pánům odborníkům, aby se nechali inspirovat v zahraničí (snad to jejich ega snesou) a trochu se porozhlédnout, jak jsou takové pomníky-memoriály řešeny jinde. Osobně bych preferoval jako vzory pomník padlým ve vietnamské válce ve Washingtonu, či památník války v Koreji ve Philadelphii nebo památník holokaustu v Berlíně – černá mramorová zeď, nebo architektonicky řešené uskupení obelisků, na nichž by mohly být vystaveny potřebné informace a fotografie dalších parašutistů, kteří zahynuli v Resslově ulici (Adolf Opálka, Josef Bublík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý, Josef Valčík).
Variant je mnoho, ale podle mého názoru je důležité, aby to nebyl ani sorelově nabubřelý pomník ale ani ušmudlaný náhrobní kámen jen s vyrytými jmény, který sice splňuje podmínku tiché piety, ale na funkci edukativní rezignuje. V době, kdy si šiky učitelů dějepisu a profesionálních historiků stěžují, že mládež nemá o historii zájem a nic o našich novodobých dějinách neví, je přece pomník parašutistům výbornou příležitostí jak jim tuto historii přiblížit.
U vojáků mne návrh na figurální pomník nepřekvapuje – je to tradiční, konzervativní řešení, pravděpodobně blízké jejich naturelu. Koneckonců i slavný vietnamský památník, na tu dobu odvážný a troufalý, musel být doplněn o hyperrealistické sousoší trojice vojáků, aby vyvážil nezvyklý návrh nedostudované studentky. V pořádku.
Co mne ale zaráží, je přístup historika nejnovějších dějin, který, pominu-li jeho bůhví čím podloženou obavu „ze srocování neonacistů“, hned od začátku rezignuje na možný reprezentační či edukativní rozměr památníku a opomíjí moderní trendy v prezentaci dějin širší veřejnosti.Komunisté měli pro „mazání“ památky na Gabčíka a Kubiše alespoň racionální důvod – měli vlastní hrdiny, na kterých chtěli vystavět svoji historii války, a parašutisté z Anglie se jim do koncepce nehodili. Rozumovat ale v dnešní době nad tím, jestli pomník postavit nebo nepostavit na základě nějakých mlhavých předpokladů a obav, co by se mohlo stát, postrádá logické argumenty. Jen radši nic nebudeme dělat, ono už se to nějak vyvrbí, případně to někdo rozhodne za nás, hlavně nikoho nenaštvat, nikoho nepopudit, jak z české maloměšťácké frašky.
Kromě toho, chci vidět českého nácka, byť sebeextrémnějšího, jak bude oslavovat Heydricha a hanobit Gabčíka s Kubišem. Ono je něco jiného vzhlížet k obskurantnímu a záhadou obalenému Rudolfu Hessovi nebo mysticky šifrovat Hitlerovy narozeniny a něco jiného velebit plavovlasou bestii, zvlášť zde a zvlášť v době, kdy se neonacisté snaží etablovat spíše na antiněmecké, nacionalistické a xenofobní vlně.
Nedosti na tom, že jsme se za osmnáct let nedostali k tomu, abychom těm mladým odvážným mužům, a to nejen mediálně známým atentátníkům, postavili důstojný pomník, – nemají ani označený hrob. Můžeme se totiž donekonečna přít o tom, jestli bylo rozumné či správné atentát připravit a nařídit a… přeme se. To je v pořádku. Ale oněm „stínovým“ vojákům bychom měli bez ohledu na to vzdát poctu a jako slušně vychovaný národ jim postavit důstojný pomník. To se totiž tak dělá.