Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Afghánsko-dánské Armadillo – Válka za časů gamesy

U dokumentů není těžké odhadnout zájem diváků, mají-li si vybrat mezi sondou do mužských lidových tanců v Pobaltí nebo vojenskou misí v Afghánistánu. Bylo proto přirozené, že na projekci dánského soutěžního dokumentu Armadillo na 45.MFFKV bylo jen málo prázdných míst. Po filmu se divákům v poměrně živé diskusi představil i režisér Janus Metz, který se svým kameramanem Larsem Skreem strávil s dánskou posádkou na misi v afghánském Armadillu šest měsíců, aby přinesl ne tak často vídané svědectví o jedné válce. A zajímavější než Wikileaks...

Válka jako rituál

Nemá cenu reprodukovat obsah dokumentu – spíše bych chtěl poukázat na tři možné „klíče“, které jsem si k tomuto filmu našel (a které, domnívám se, je dobré mít na paměti, uvažujeme-li o válce v Afghánistánu). První leží v partě vojáků na misi. Začíná to jako letní pionýrák – nový kolektiv, pravidelný denní režim, jiné plynutí času, „dobrodružné“ úkoly, nové vztahy… Budoucí bojovníci proti terorismu se doma loučí se svými přítelkyněmi, checkoutují se z hotelu Máma, mají poslední opileckou párty na rozloučenou. Brzy se mezi nimi vytvoří mužská solidarita, vztahy jsou nekomplikované, pravidla jasná, emoce silné.

Z „letního tábora“ se ale stává něco víc, je to jakýsi přechodový rituál do světa dospělých bez ohledu na to, jaké je to klišé (…pamatujete na „kyslíkovský“ seriál Evžena Sokolovského?) Potomci Vikingů vyrostli v blahobytné společnosti, která na přechodové rituály zapomněla, „odkouzlila se“. Plácají se v nudě konzumního bezčasí, které rámují očekávané nudné zážitky jako škola, práce, svatba, dítě. A i ty přicházejí, plynou a končí bez „vyššího smyslu“.

Reklama

Kdo by tedy čekal, že šest krvavých afghánských měsíců z mladých Dánů udělá přesvědčené pacifisty, je na omylu. Právě naopak. Většina z nich zjistí a postupně se v tom utvrzuje, že tohle je jejich budoucí život. Homo sapiens denemarcus ucítí krev, uvykne na pravidelné dávky vzrušení, moci a agrese a těžko se jich zbavuje, respektive nechce se jich zbavit vůbec. Tuší, že již nic podobného nezažijí. Mise a s ní spojené emoční zážitky i nově vybudované sociální vazby mají pro ně takovou novou kvalitu, že se stávají jejich novou náplní. Chtějí se vrátit… lepší smrt, než Nuda v Kodani.

Válka jako gamesa

Druhý klíč svítí z obrazovky videoher, kterými vojáci ubíjejí nudu mezi dvěma výpady proti nepříteli. Vždy, když moderní euroatlantické mocnosti v čele s USA válčily, snažily se uplatnit svoji technologickou a materiální převahu. Výsledky byly ale problematické. V Hirošimě ještě bomba pomohla k definitivnímu udušení japonského odporu, ve Vietnamu strategické bombardéry už jen podtrhly americkou bezmoc, v první i druhé irácké válce sice porazily nepřítele, ale nedokázaly již rozhodnout celou kampaň.

Výstižným symbolem současné fáze afghánské války jsou bezpilotní letouny, které zabíjejí skutečné či domnělé vůdce tálibů. Moderní technika ale proniká i mezi pozemní pěchotu – vyslanci Malé mořské víly v dokumentu více připomínají plasťáky z Hvězdných válek, oplátování, ozbrojení, komunikující pomocí nejmodernější techniky, filtrující realitu skrz obrazovky či noktovizory.

Počítačové „střílečky“ jakoby se začínaly prolínat s realitou. Wii a bazuka… Nintendo a tank… Jak taková mise může za pár let vypadat? Armáda už nebude nabírat fyzicky zdatné jedince, ale pařany, kteří usednou k počítači, napojí se na všemožné ovládací prvky, a tisíce kilometrů daleko bude za ně pochodovat nějaký terminátor, jejich válečné „já“, které za ně schytá dávku z kalašnikova. Každý se může stát vojákem, na víkend nebo na rok, jak je ctěná libost.

Válka jako první zabití

Jedním z hlavních dějových motivů je dramatický výpad dánské skupiny do nepřátelského území. Jsou první zranění i mrtví, jeden z vojáků, které dokumentaristé na místě sledovali, zabije tři protivníky. Učiní tak ale drsným způsobem – po přestřelce nalezne jejich úkryt a hodí do něj granát. Ve zmatku, křiku a nervozitě není jasné, jestli se talibanci již vzdávali, nebo ještě bojovali. Za „úspěšnou“ akci jsou všichni pochváleni, ale informace o výpadu se dostane na velitelství (jeden z vojáků se o tento zážitek podělí se svou matkou a ta se informuje na vyšších místech, zda jsou takové akce povolené a v souladu s pravidly mise). Následně je spuštěno vyšetřování, které údajně stále trvá a dokument paradoxně slouží jako důkazní materiál.

Celý minipříběh je zajímavou sondou do toho, co se stane, když poprvé zabijete, když poprvé koukáte na vámi zmasakrované tělo nepřítele a jeho střeva, poprvé vás šéf pochválí, že jste zabili, poprvé se s tím chlubíte kamarádům, poprvé si vytvoříte jindy neuvěřitelnou konstrukci, díky níž si zabití ospravedlníte.

PS: Přes kontroverzní vyznění dokumentu jej dánská armáda údajně používá jako instruktážní film pro zájemce o misi, aby jim ukázala, co je čeká. Je cosi zdravého v království dánském!

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama