Titulní straně vévodí fotografie Mudr. Ratmíra Ratha, otce Davida Ratha. Titulek “Doktor Strach. Příběh práskače, který vychoval zloděje” slibuje již dost mediálně vybičovaným čtenářům mainstreamového tisku další šťavnatou porci. Reflex se nebojí kontroverzního tématu, ale někdy ho zpracuje způsobem, který by spíše svědčil jiné tiskovině z mateřského vydavatelství. Presumpce neviny autorovi článku Petru Kolářovi evidentně nic neříká, poslanec Rath je prostě zloděj a nějaký legální soud na jeho skálopevném přesvědčení nemůže nic změnit. Zbývá už jen vypátrat, odkud se taková korupční “kreatura” vzala? Aha, někdo ji musel zplodit a vychovat.
Redaktor si je vědom, že vstupuje na tenký led novinářské etiky, jejíž základní pravidlo zní, že nesoudíme děti podle činů jejich otců a naopak. Toto pravidlo nicméně obchází tím, že správně poukazuje na to, že Rath st. si lidově řečeno naběhl sám a do synovy aféry se zapletl tím, že se přihlásil k oněm údajným 10 milionům nalezených při policejní razii. To je ale také jediný legitimní důvod, proč by se Kolář měl Rathem starším zabývat v souvislosti s jeho synem. Kdyby tedy titulek zněl “Záhadné miliony z Kataru…” nebo “10 milionů z pouštního písku” a kdyby se Kolář držel této linie, pak by to bylo v pořádku. Na to je ale příliš líný – spokojí se s Rathovým vysvětlením, že si tyto peníze vydělal v první polovině devadesátých let, když pracoval pro nejmenovanou francouzskou společnost jako lékař kdesi na Středním východě. Nesnaží se zjistit jméno té společnosti, nepídí se po tom, kolik tedy mohl Rath starší skutečně vydělat. Nějaké pravidlo o dvou zdrojích mu nic neříká. Jediné, na co se Kolář zmůže, je tajemná dojmologie o tom, jak se mohl k tak lukrativní práci Rath ihned po roce 1989 dostat: “Nakolik mu pomohly předlistopadové kontakty, zůstává nezodpovězenou otázkou.” Pasáž o milionech je navíc až v poslední části článku, kdy už je čtenář dostatečně rozhorčen nad jiným, daleko horším hříchem.
Místo poctivé žurnalistiky, která by čtenáře a možná i policii někam posunula, totiž v hlavní části článku Kolář praktikuje oblíbený sport českých novinářů – klikneme si na Cibulkovy seznamy a zajdeme do Archivu bezpečnostních složek. Tam se skrývá Pravda pravd, klíč k duši člověka, a teprve tady se nám ptáček vybarví… Nechci na tomto místě zpochybňovat, zda-li Ratmír Rath spolupracoval s StB nebo ne, Kolář nabízí určité dokumenty, že tomu tak skutečně bylo, zároveň ale připouští, že ke komplexnímu a tudíž vyváženého obrazu by musel “…prolistovat tisíce a tisíce stránek…”, protože Rathův osobní svazek se nedochoval. Ale to je už moc práce a uzávěrka blízko. Podobně diletantsky odstřelil Respekt před několika lety Kunderu.
Podprahová vazba mezi otcem “práskačem” a synem “zlodějem” je ale již vystavěna. Pak už je to jednoduché, další hříchy do připraveného obrazu zapadají jako do skládačky. Ratmír Rath byl bezohledný kariérista již od svého mládí, cituji “…dokázal jít tvrdě za svým bez ohledu na fungování komunistického režimu, respektive na jeho křídlech”. Důkaz? Byl členem Československého svazu mládeže – v letech 1949 – 1955 mezi vysokoškoláky obrovská výjimka, možná, že tam byl úplně sám… Rath starší ale pokračoval při svém sestupování po jednotlivých okruzích pekla a v roce 1964 vstoupil do KSČ – ptám se, který špičkový lékař ve vyšší manažerské pozici v socialistickém zdravotnictví ne. Vrcholem je Kolářovo dovysvětlení, proč Ratmír Rath rovná se Dr. Strach – prý byl údajně příliš tvrdý na aspiranty a studenty při zkouškách! Podle jedné doktorky, která ho zažila při zkoušce, “…stepoval na ambicích začínajících lékařů a dusil je v samém začátku.” No to už je příliš! Taková zrůda!! Rozhořčený čtenář se už shání po dehtu a pěří a vyráží do ulic!
Zbývá už jen rozhodnout, jestli se jedná o cílený útok na Davida Ratha přes poměrně citlivou osobní vazbu, nebo novinářské profesní zatmění. Odpověď se vzhledem k předchozí historii vztahů David Rath-Reflex nabízí. Mne osobně nejvíce mrzí to, že napsáním této reakce jsem dobrovolně a k radosti majitelů Reflexu uzavřel kruh bulvárního principu šíření zpáv – špatné nebo dobré, pravda nebo lež, propaganda nebo poctivá novinařina, jen když se o tom mluví a lidi to kupujou.