Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Indoor-kočka, národní obrození a čínská planeta

Neuplyne den, aby se na stránkách novin, v televizi nebo na internetu nedebatovalo nad umístěním americké radarové základny na našem území. Skloňují se pojmy jako americká agresivní zahraniční politika, americký neocon-imperialismus, supervelmoc utržená ze řetězu, konec NATO atd. Zkrátka ne všem na této planetě a na našem malém českém dvorku je americká supervelmocenská osamělost po chuti a každý americkou všudypřítomnost vnímá jinak. Pro mě je symbolem amerického imperialismu indoor-kočka…

 Angličtina je krásný a bohatý jazyk, jazyk Williama Shakespearea, Jamese Joyce a Boba Dylana. Navíc je velmi praktický, jednoduchý a srozumitelný, pominu-li jeho skotskou (nic ve zlém) odnož. Z dobrého sluhy se ale rychle stává zlý pán, jakmile tento jazyk opustí hájemství krásné literatury a umění a infiltruje náš každodenní život. Je to jako s kysličníkem uhelnatým – jeho zvýšenou přítomnost ve vzduchu si vůbec neuvědomujeme, ale potvora se nám váže v plicích a za chvilku je po nás. Anglismy jsou takový CO našeho jazyka – podle někoho je to obohacující jazykové koření, pro někoho býlí, které je třeba hubit všemi dostupnými prostředky.

 

Reklama

Kde jsou ty časy, kdy Škvoreckého exkurzy do blběnkovské češtiny, kde „…birdík mával pinkovými vingy…“, představovaly příjemné intelektuální osvěžení a kratochvilné jazykové kuriozity. Nemilosrdná záplava globalizované IT a business angličtiny během osmnácti let budování kapitalismu brutálně opanovala celou jednu větev českého novodobého jazyka. Lidé pracující v korporátu ví, o čem je řeč – bekapujeme na flešky, kopypejstujeme, používáme flipčárty, lónčujeme, apdejtujeme, brífujeme a z toho všeho pak máme bouři v hlavě (brejnstórmink). Dokud se anglicko-česká patajazyková bestie omezila na obory, v nichž má své opodstatnění – již zmiňované IT, obchod nebo třeba biotechnologie, budiž. Software nebo hardware prostě česky neřeknu (měkký nebo tvrdý zboží zní buď kriminálně nebo vulgárně) a emajl je kratší elektronické pošty. Koneckonců ani čeští obrozenci nebyli tak hloupí, aby vykázali odborně vyspělejší němčinu z českého názvosloví úplně.

           

Čeho je moc, toho je ale příliš. Přitom příklad, který mne přiměl k napsání tohoto puristického povzdechu, nepostrádá nádech tvůrčí geniality a idiocie zároveň. Při sledování televize mne jednoho dne přepadla reklama na nějaké nespecifikované kočičí žrádlo, z níž jsem se dověděl o existenci nového kočičího druhu – indoor-kočky. Indoor-kočka… zhluboka jsem se nadechl a nechal si vtíravým hlasem vysvětlit, co to jako má být. Je to kočka, která žije v bytě, respektive větší část svého života stráví na gauči. Ano, jedná se o ty blahobytné macíky, mourky, chlupáče, přítuly a mazle, kteří se povalují po kusech nábytku a jejich spánkový režim zabírá asi tak 99 procent dne. Blahosklonně se nechají nakrmit tím nejlepším, co máme, a pak se ještě blahosklonněji uvolí posadit se nám na klín a nechají se drbat. Tak pozor, to už teď nejsou normální kočky, ale indoor-kočky. Opakem je pak zřejmě outdoor kočka, venkovní divoká mrcha, které se ještě neotupily původní instinkty a která je ještě schopna lovení myší a vlastní reprodukce (indoor-kočka je zhusta posledním originálem své linie – naším přičiněním, samozřejmě). A já se ptám, slavný senáte, quo usque tandem… jak dlouho ještě budeme snášet tuto nadvládu cizáckých, jistojistě amerikánských indoor-koček a kdy už konečně pozvedneme národní prapor hrdě nad hlavu do boje za naše hezky české domácí mazlíčky, za ty macíky, mourky, chlupáče, přítuly a mazle?

Dobře, povznesme se nad každodenní žabomyší úroveň a pokusme se na věc pohlédnout z vyšší perspektivy, tak nějak globálně. Indoor-kočka totiž není náhodným produktem jedné těžce kreativní seance místních kopyrajtrů a reklamkářů, ale představuje v jazykové evoluci češtiny zajímavý vývojový článek, ba co více, předěl. Přecházíme od nutného používání odborných termínů k mluvě, kdy běžná česká slova z lenosti nebo pro absolutní ztrátu jazykového citu nahrazujeme anglickými výrazy. Mějme ovšem na paměti, že to není ani dvě stě let, co českému jazyku hrozila v lepším případě postupná folklorizace, v horším úplné zapomnění. Neexistovala kodifikovaná verze našeho jazyka, neměli jsme odborné názvosloví, čeština přežívala, byť v jadrně zemité a pěkné formě, mimo centra vědění a kultury. Tu se rozhodla skupina odvážlivců a donkichotů, že český jazyk obnoví v jeho původní lucembursko-husitské slávě a vybaveni německými gramatikami a zapáleni v tu dobu všude volně dostupným herderovským nacionalismem pustili se do díla. Přes „čistonosoplenové a klapkobřinkostrojové“ slepé uličky uspěli a zachránili český jazyk pro nás a naše potomky.

Anglistická záplava devadesátých let dvacátého století v lecčems připomíná německé kulturní a jazykové sevření na prahu zrození českého moderního národa. Stejně jako tehdy se musíme vyrovnávat a potýkat s dominantní kulturou, která se nám může a nemusí líbit, kterou můžeme milovat nebo nenávidět, každopádně je všude a my se musíme učit s ní žít a studovat její kód, její strukturu a její jazyk. S faktem, že za posledních padesát let dospěla euroamerická civilizace prakticky k bilingvnosti, moc neuděláme.  Těží z toho především USA, Velká Británie a další anglicky mluvící země, ale těží z toho také všichni ostatní – poprvé od doby latiny existuje jeden jazyk, kterým se lépe či hůře domluvíte všude. Je to výhodné a praktické.

A tak nás nebohý český mourek, přetransformovaný ve frikulínskou indoor-kočku, dovedl opět na začátek této úvahy. Dvacáté století totiž můžeme nálepkovat různě, ale nejpravděpodobněji se do dějin lidstva zapíše jako století „americké“. Neexistoval během minulého století režim, demokratický či totalitní, aby se vůči Americe, ať už si pod ní představoval cokoliv, nevymezoval. Proto je pro mne symbolem americké dominance spíše než viditelná a medializovaná vojenská moc USA právě indoor-kočka a zprostředkovaně všechny nástroje americké kulturní dominance ve světě – jazyk, masová konzumní kultura, Hollywood, Google…

           

Naštěstí jsme my Češi již od svého zrození jako politického národa na podobnou dominanci zvyklí, lépe řečeno, naučili jsem se řadu strategií, jak s cizí kulturní dominancí v našem případě německého a pak na čas i ruského vlivu bojovat. Navíc mají malé národy obecně velkou absorpční kapacitu a více imunitních látek. Větší národy jsou na tom o poznání hůře. Takoví Francouzi velmi těžce snášejí svůj jazykový ústup ze slávy, protože prostě nemají zažité obranné jazykové strategie. Nyní jsou to oni, kdo se z pozice jazykově marginálního státu musí adaptovat anglické jazykové dominanci. Jako my v 19. století té německé.

           

Hovoří se o tom, že Čína jednou nahradí USA v roli supervelmoci. Jistě, v makroekonomických ukazatelích jednou USA předčí (a nebude to tak dlouho trvat), pokud se ovšem vyrovná s obrovským množstvím negativních externalit, které se jí hromadí na zadním dvorku jejího závratného ekonomického úspěchu. Zatím je to jen gigantická země, která jako žíznivá houba nasává globální know-how ze všech oborů, povětšinou v anglickém jazyce. Produkuje ovšem také tisíce inženýrů a vlastních vědců, buduje vlastní vědecké programy, bude létat sama do vesmíru bez závislosti na Bajkonuru či mysu Canaveral, bude vyvíjet své technologie a uvádět je do průmyslové výroby. Velká je na to dost a brzy bude schopná alokovat dostatek zdrojů pro jakýkoliv projekt, který byl dosud doménou jen USA, dříve i SSSR. Vyvíjí svůj vlastní internet, své vlastní windows. Ne teď, ne za dvacet let, ale za padesát let se jí to určitě podaří. Čína jednou bude soběstačná ve všem. Otázkou ovšem je, podmaní-li si i okolní svět. Nebo zde budou existovat dva paralelní světy, dvě civilizace, sice vzájemně obchodující, ale v podstatě nekompatibilní a neglobalizovatelné?

           

Indoor kočka je pro nás, středoevropský národ otřískaný historií, jen takové malé popíchnutí a stálé připomenutí poměru deset milionů/šest milard, pro donedávné pyšné kolonizátory Francouze je to dobrý důvod k zlosti a rozmrzelosti, ale pro Číňany základní, byť možná ještě neuvědomované dilema jejich možného globálního vůdcovství. Podaří se čínské civilizaci nabídnout světu svůj jazyk, kulturu, svůj Hollywood, svůj Google, džíny, rock´n´roll, ideál svobody, Fordovu linku nebo něco úplně jiného? Něco, čím americká civilizace během dvacátého století celý svět úspěšně sváděla a teď mu díky tomu vládne?