Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Jiřetínský duet s pachutí mouru aneb Děkujeme, že těžíte…

Prolomit, či neprolomit visí nad českou politikou již dlouhá léta a každá vláda si tento problém předává jako horký brambor. Na jedné straně mocný politicko-hospodářský spletenec poháněný vidinou velkých zisků a strategickými zájmy, na druhé straně obyvatelé jedné vesnice a jakási pachuť mlčící většiny.

Politici vědí, že se limity nakonec prolomí, 30 miliard pod povrchem je příliš silný argument (zdravíme Afghánistán!), ale probůh… ať to není v době, kdy já jsem ministrem nebo poslancem… ten mediální humbuk kolem … železná koule demoluje věž vzácného kostela, buldozer drtí dřevěný plot a jako tank se řítí na malebný domeček… malé dítě v náručí zoufalé matky s pláčem pozoruje, jak rypadlo rozrývá jeho pískoviště a střih… právě máme zde pana poslance Brtňouse, který hlasoval pro prolomení limitů… co nám k tomu řeknete, není vám líto těch lidí, a tak dále…. klesající preference… „vykroužkování“… politická smrt… nesplatitelná hypotéka… apod. My obyčejní, uhlím neušpinění, budeme tak týden nadávat na zkorumpované politiky a nenažrané uhlobarony a pak se půjdeme osprchovat teplou vodou a zapneme pračku.

Proto vždy osvěží, když se o Jiřetín nezajímají jen politici a uhlobaroni, ale i někdo jiný, například filmaři. Ve svém čerstvém dokumentu Ženy SHR si Ondřej Provazník a Martin Dušek (Das is Paradies, vítěz Jihlavy 2009) pro „svůj“ Horní Jiřetín vypůjčili oči dvou žen, jen zdánlivě stojících na opačné straně barikády. Mají toho ale společného více, než by se na první pohled zdálo. Kromě jiného i to, že se jim všudypřítomné uhlí zažralo hluboko pod kůži.

Karty jsou rozdané jasně. Hana je kastelánkou na zámku Jezeří a ztělesňuje Jiřetín, výspu „Kraje“, který stojí na okraji uhelného Mordoru, v němž mohutní oceloví slimáci okusují zem jako hlávky zelí a neúprosně se blíží k osamoceným jiřetínským půlčíkům. Všudypřítomná hluková stěna odděluje svět živých od světa mrtvých zvířat a plavuní. Měsíční krajinu nezlidští ani surrealističtí uhlo-mufloni, kteří se prohánějí po vytěžené krajině – uhelné safari.

Reklama

V opačné, morgianovské roli je Liběna, mluvčí uhelné společnosti, zosobněný rozpor našeho vztahu k přírodě. Ve zdánlivě jednoduchém schématu je to ona, kdo stojí tváří v tvář obyvatelům, které společnost pravděpodobně připraví o jejich domovy. Na své vartě je osamělým bojovníkem – její syn v pubertálně pochopitelném vzdoru nevěří, co jeho máma říká o jiřetínských, dcera zase nechce, aby ji s mámou viděli, když ji vozí do jezdeckém klubu. Nemusela by zapadnout…

Podařilo se ale autorům odloupnout její slupku profesionální mluvčí? Snad ano. Maně se připomene skvělé Reitmanovo Děkujeme, že kouříte, v němž se mediální zástupci „rizikových“ odvětví (alkohol, cigarety, zbraně) scházejí v baru a vtipkují o tom, kolik lidí má právě ten jejich byznys na svědomí. Liběna by z titulu své funkce do toho klubu snadno získala pozvánku, těžko by se ale naladila na podobně cynicko-ironickou notu, s níž mediální mágové pokrytecky glosovali svou práci. Na to je s místem i předmětem své práce příliš emocionálně spjatá, na to má uhlí i Jiřetín příliš pod kůží.

Když ji totiž na Boží hod filmaři uvedou do vypjaté scény v plném jiřetínském kostele (vzácný to jev v okrese na severu), v němž všichni zpívají spolu s Hanou a projevují jakousi tichou demonstraci solidarity s jejím postojem proti uhelnému molochu, Liběna si mezi ně odvážně sedne, zpívá, ale viditelně ji atmosféra zasáhne – sama si totiž připouští, že v případě svého úspěchu bude kostel srovnán se zemí a hozen do chřtánu trpělivého slimáka.

Ve výsledku Hana i Liběna vyznívají jako nešťastné postavy, „malí lidé“ v bojích o uhlí a Jiřetín, které se stejně odehrávají jinde. Alespoň jsou skutečné a uvěřitelné.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama