Možná
si vzpomenete na jednu agenturní zprávu z Rakouska z asi předpůlroku,
kterak místní pracovní úřady zjistily, že tam jako opatrovnice starých lidí
načerno pracuje řada Slovenek a Češek. Když chtěl šiml zakročit, zvedl se
nečekaný tichý odpor, opepřený zjištěním, že jednu takovou černou sílu
zaměstnávají i příbuzní premiéra (nebo prezidenta). Případ vyšuměl do ztracena,
neboť ty cizince my tu moc nechceme, ale když oni ty Světlany a ti Olegové jsou
tak levní a práci vykonávají celkem dobře… tak se budeme tvářit, že tu jako
nejsou. Budeme jim dávat desetinovou mzdu, na pojištění mohou zapomenout, je to
přece jejich věc, bydlet můžou… třeba v ubytovnách po desíti, a už o tom
nebudeme mluvit! To je v kostce situace „staré Evropy“, do níž se brzy
demograficky i mentálně přesuneme i my – cizinců, ať už jsou to Ukrajinci nebo
Vietnamci, se trochu bojíme, trochu se na ně díváme s despektem, ale pomalu
se bez nich neobejdeme. Chováme se k nim, Rakušané asi více než Češi,
nadřazeně, dáváme jim najevo, z jakých děr k nám, do srdce Evropy,
přišli, ale potřebujeme je. Na tuhle, podle mého názoru velmi nosnou myšlenku,
Seidl vsadil a udělal dobře.
Mladá Ukrajinka, zdravotní sestra s malým synkem, se
protlouká neradostnou realitou matky -samoživitelky, havarijního panelákového
bytu a malé mzdy ve státní nemocnici. Zkouší to na webovém sexu, kde musí nahá
plnit nejrůznější příkazy globálních úchylů (na projekci v Karlových
Varech vyvolalo mezi domácími největší pozdvižení, když se z počítače
ozvala řízná čeština s příkazem, aby si svůj prst strčila… no víte kam). Nakonec
se rozhodne pro odvážný krok – malé dítě nechá matce a odjede za kamarádkou do
Rakouska, aby tam našla byť podřadnou, ale každopádně lépe placenou práci.
Jejím
fiktivním protihráčem je asi stejně starý Rakušan, jednoduchý týpek s boxovacím
pytlem v obýváku, který se poté, co je ponižujícím způsobem zšikanován pouliční
partou, neuchytí ani jako hlídač v supermarketu. Existenčně je odkázán na
svoji matku a svého otčíma, který se živí drobnými kšefty, například vozí staré
automaty na gumové žvýkačky na Slovensko a Ukrajinu. Export západního šuntu za
hranice Schengenu, pro ně je to stejně dobrý až až! Nevlastní syn nemá moc na
výběr a tak vyrazí s otčímem na „obchodní cestu“, nejprve do Košic a pak
do Užhorodu. Dva grandi z vídeňského předměstí, kteří přespávají
v dodávce a svačí housku se salámem, si jedou užít s prostitutkami z Užhorodu,
aby jim ukázali jim sílu svého eura.
Zatímco
povedený tatík na hotelovém pokoji trápí bezprizorné ukrajinské stvoření a nutí
ho k orálnímu sexu, aby synovi ukázal jak to ve světě peněz a moci
„skutečně“ chodí, syn ještě není tak úplně ztracený – odporuje, protestuje,
v hlavě to má všechno pomíchané, nechce být jako jeho otčím, ale také
vůbec netuší co má tedy chtít a čím má být. Jeho osud zakončuje Seidl ironicky
– ráno se sbalí a mužně se odebere hledat poctivou práci na užhorodský trh. Když
ho důrazně odmítnou, vydá se pěšky zpátky domů. Že je to na příběh málo? Možná.
Mezitím se mladá Ukrajinka dostane do pečovatelského domu
pro nemohoucí a přestárlé – děsivá eldéenka, moderní továrna na humánní
umírání. Seidl se vyžívá v dlouhých záběrech na staré lidí, kteří zmateně
blábolí nebo už jen vydávají zvuky, a trošku prvoplánově vizualizuje onu
původní myšlenku nové a staré Evropy – hezká a mladá Ukrajinka vedle hromady
rakouského stáří, nemohoucnosti a rezignace. Nebyl by to ovšem Seidl, kdyby
rozdělil kladné a záporné role takto černobíle. Lidi jsou přece všude stejný,
nebo ne? A tak mladá holka, ač neustále pere jen posraná prostěradla, rychle
pochopí, že by si přes nějakého ještě ne zcela vegetativního staříka mohla
obstarat rakouské občanství a tak i budoucnost pro sebe i své dítě. Leč jeden
nadějný adept, o kterého se začne přednostně starat, ji zemře dřív, než se růžová
budoucnost stačí naplnit. Její příběh končí rezignovaným pohledem smutných
ukrajinských očí na pozadí stařecké symfonie. Že je to taky málo? Já myslím, že
na jeden film až dost….
Seidl je profesí
dokumentarista a pokud typicky dokumentární postupy kombinuje s fikcí,
vznikne z toho znepokojující výsledek, podpořený voyeurským snímáním
lidské trapnosti a ubohosti. Právě pro svůj naturalismus si pravidelně musí
vyslechnout svůj díl blazeované kritiky. Bulvární drzost! Cynická krutost! Na
hranici vkusu… Nebo jen snaha o maximální věrohodnost? Seidlův film se aktuálně
dotýká toho, co hýbe Evropou – imigrace, střet „domorodců“ s „přistěhovalci“,
stáří jako nastupující fenomén každodennosti. Staří jako metafora Evropy tváří
v tvář stále ještě potentní Americe a expandující Asii. Taková je Seidlova
a tak trochu i naše Evropa. Evropa, ve které se zdánlivě nic neděje, která se
zdá ve srovnání s každodenními dramaty dynamické Asie, trpící Afriky nebo
nevyzpytatelné Latinské Ameriky plochá, spokojená a samolibá. Opak je ale pravdou
– uvnitř Evropy a na jejích hranicích, kde se stýká s okolním světem, ať
už je to svět muslimský nebo postkomunistický, se odehrává dennodenní boj, kdy
ti dole se za každou cenu snaží dostat nahoru a ti nahoře se k smrti bojí
toho, že se jednou mohou dostat dolů.