Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Karlovarské zastavení první – David Lynch

Začnu nejprve od posledního filmu, který jsem ve Varech viděl – tříhodinová masáž jménem Inland Empire od PPDL – proroka postmoderny Davida Lynche. Ke shlédnutí filmu mne vedly dva, vlastně tři důvody. Jsem trochu snob a často dám jen na jméno tvůrce, takže vidět „nového Lynche“ byla tak trochu povinnost.

U
Lynche platí, že jeho film nemusí být dobrý, ale vždy je nějakým způsobem
zajímavý nebo inspirující. Druhým důvodem byla nostalgie. Přesně před deseti
lety jsem byl na půlnoční projekci Lost
Highway
, která patřila k mým nejsilnějším filmovým zážitkům, ani ne
tak proto, že ten film by byl tak skvělý, ale atmosféra půlnočního Velkého sálu
v Thermalu našlapaného až po strop mými nadšenými vrstevníky ve spojení s temnou
a krvavou lynchovinou byla unikátní a neopakovatelná. Moment, kdy se hlavní
hrdina v noci blíží ke svému autu, v tichu otevře kufr a z něj
na něj vyskočí gangster za omračujícího řevu Rammsteinů… Kdo tam tehdy byl,
potvrdí.

Tím
se vlastně dostáváme ke třetímu důvodu – samotný Velký sál hotelu Thermal
v Karlových Varech. Jak se trefně ve Festivalovém deníku vyjádřil jeden
italský režisér, ono to vlastně ani není kino, spíše takový socialistický
proto-iMax. Něco mezi astronomickou observatoří a filmovým chrámem, jak chcete.
Každopádně každý dobrý film na tak velkém plátně ještě více získá. Filmové
delegace soutěžních filmů jsou pak pravidelně dojaté a udivené počtem empatických
lidí, který tam na jejich film přijde. Prostě, size does matter!

Ale
zpět k Lynchovi – vyprávět podrobný děj Inland Empire je nemožné a také zbytečné, ostatně neporadili si
s tím ani takové kapacity jako recenzent New York Times nebo Mirka
Spáčilová. Dějová linka se neustále prolíná, cyklí, zauzluje, vrství, proplétá
se, vrací se. Lynch navíc ještě použil starý známý trik „film ve filmu“ a rozhodně
se nenamáhá některé dějové linie dopovědět. Mnozí to ocení jako rafinovaný
krok, jiní si spíše povzdechnou nad Lynchovou bohorovností klasika, kterému
všechno projde. Sám autor Twin Peaks
nebo Modrého sametu měl přitom
prohlásit, že točil často bez scénáře, nevěděl, kam dějová linie bude směřovat
a navíc byl fascinován neomezenými možnostmi digitální kamery. Je to vidět…
Ovšem záleží také na to, jestli na jeho hru přistoupíte nebo ne.

Reklama

Lynche
mám rád hlavně proto, že jako jeden z mála dokáže přenášet na filmové
plátno sny – ne takové, které sníme proto, aby se nám snili, ale takové, které
jsme nuceni snít, protože se nám něco stalo a my se to snažíme zapomenout. To mi
stačí, víc od Lynche nečekám, co je navíc, tím líp. Klasické jsou scény,
v nichž postavy vstupují do roztodivných pokojů, červených, upravených,
zakrvavených, plných ošklivých zločinců nebo nočních můr a vstupují tak
stále hlouběji do svého podvědomí.

Nejlépe tento film vystihují čtyři slova – experiment, surrealismus, Freud
a králičí rodina. Jestliže jste ochotni v tomto bermudském trojúhelníku
Lynchovy mysli nechat bloudit a tápat, plout na vlnách jeho asociací a ocitnout
se v čistém kinematickém prostoru, jste praví návštěvníci a nebudete
litovat. Jestli ne, první dvě hodiny zkousnete, ale pak už nevydržíte, tak jako
celkem hodně návštěvníků dopolední projekce.