Máme právo na to… vás zabít
Režim využil všechny masové komunikační kanály, aby zprávu o procesu k občanům dostal. Pořádaly se schůze a manifestační shromáždění v závodech, v obcích, v místních hostincích. Vyvěšovali se nástěnky, plakáty, rozdávali letáky. Poslouchal se kolektivně rozhlas – v továrnách, na schůzích, v hostincích, v soukromých bytech nebo přímo na ulicích. Režim okupoval doslova celou sociální „sonosféru“. Proces pronikal i do školních škamen. Vyhecovaná mládež přesvědčená a přesvědčovaná o své neomylnosti nemohla zůstat pozadu: „Myslíme, že my mladí máme v prvé řadě právo na to, abychom žádali co nejpřísnější vyšetření záškodnické činnosti těchto velezrádců a ovšem přísné potrestání nejen pro zločin samotný, ale hlavně pro výstrahu všem těm, kteří nerozumějí ještě dnes slovům presidenta republiky, který jasně řekl, že republiku si rozvracet nedáme.“ Žáci školou povinní o něm hovořili v tzv. aktualitách na začátku vyučování, a hlásili, jak se o procesu doma mluví. Rezoluce nosili domů a dávali je podepsat svým rodičům.
Aktivní příjem informací
Na první pohled zaujme pečlivá organizace kampaně – dnešním jazykem provedli komunističtí politici akci jako ukázkovou marketingovou a PR kampaň, s jejíž pomocí národu „prodali“ svůj ideologický „produkt“. Jen informovat ale nestačilo. Ze strany příjemce by šlo jen o pasivní konzumaci. Režim chtěl vědět a kontrolovat, jak s informací příjemce naloží, jaké zaujme stanovisko. Pouhá informace by nevtáhla lidi do „příběhu“, neučinila by je spoluviníky. Mlčení, neochota či dokonce nesouhlas s procesem či navrhovanými tresty smrti byly příčinou podezření, vyšetřování či dokonce perzekuce.
Hlahol, Sokol, Rudé právo
Kdo se pod rezoluce vlastně podepisoval? Skoro všichni – herci, krmiči, učitelé, pionýři, astronomové, profesoři, lesníci, rekreanti, koželužníci, přadleny a přadláci, československé ženy, sokolové, žáci národní školy, komunisté, socialisté, bojovníci za svobodu, dopisovatel Rudého práva, bezpečnostní referenti národních výborů, zaměstnankyně v lučebném průmyslu, výtvarníci, umělci a kulturní pracovníci, zpěváci spolku Hlahol… To je jen stručný výčet profesí a sociálních pozic, které v dokumentech najdeme. Jak a kdo texty rezolucí a krvelačných provolání tvořil? Tady už je archívní materiál skoupější. Můžeme ale odhadnout několik variant. Na schůzi přinesl odpovědný politický pracovník nějaký předem napsaný koncept, který mohl projít určitými doplněními. Ty mohly vzejít z připomínek, nápadů a vět pronesených na samotné schůzi. Nebo se přímo na místě ujal iniciativy někdo, kdo vládl perem, a text zkoncipoval podle textů, které znal z tisku nebo rozhlasového vysílání.
Odsuzuji, požaduji, zavazuji se: soudce, kat, brigádník
Standardní prohlášení žádající trest smrti pro Miladu Horákovou, Jana Buchala, Vojtěcha Dundra, Jiřího Hejdu, Bedřicha Hostičku, Záviše Kalandru, Antonii Kleinerovou, Jiřího Křížka, Josefa Nestávala, Oldřicha Pecla, Zdeňka Peška, Františka Přeučila a Františku Zemínovou mělo tři části – odsouzení činnosti zrádců, požadavek na jejich odsouzení a závazek, jakýsi slib věrnosti režimu nebo jeho obnovení.
Odsouzení symbolizovalo konformitu s všeobecně přijímaným viděním světa ČSR roku 1950, s tím, proti čemu se údajní rozvratníci provinili, co měli svými činy zničit. Odsouzením se člověk přihlásil ke kolektivu, splynul s jeho hodnotami a naopak se ostře vymezil proti nepřátelům, jimž byli, podobně jako těsně před bojem, nebo fyzickým útakem, upírány lidské rysy.
Nejsrozumitelnějším (a také nejúčinnějším) společným jmenovatelem, na který režim činy převedl, se stala dichotomie mezi mírem a válkou. Téma, které překračuje politické, sociální nebo věkové bariéry. Chápe ho každý, vždyť kdo by chtěl válku? Jen cyničtí, suroví a bezohlední netvoři, esesačka v koncentračním táboře, Hitler, imperialističtí štváči, imperialističtí vyzvědači, krysy, nejodpornější zjev zahnívajících zbytků odumírajícího vykořisťovatelského řádu, jednotná nerozborná zbahnělá a zbabělá skupina lidí, otravné byliny duševně zmrzačených charakterů vyrostlé na hnojišti plevele starého neschopného společenského řádu, paličové, pravý upír, podrývači naší cesty k socialismu, podněcovatelé nové války, rozvratníci a sabotéři, rozvratníci a špioni, rozvratníci naší vlasti, stoka zloby, zrady, neřestí, válečného paličství, špionáže, podvodu a celá mravní bída zkrachované buržoasie a jejich pomahačů, štváči proti dělnické třídě, špióni, velezrádci, vetřelci, vyvrhelové lidské společnosti, vyvrhelové našeho národa, zaprodanci zahraničního kapitálu, zaprodanci krvelačného a dravčího kapitalismu, záškodníci nehrubšího ražení, záškodnická skupina, Zenklové a jemu podobní, zločinci a zrádci národa, zlotřilci, zrádci věci, která se stala společnou celému národu, zrádci a nepřátelé lidově demokratického režimu, zrádný had, zrůdy, zvrhlíci…
Těmito mnohdy neuvěřitelnými, zvráceně surreálnými invektivami častovali čeští a slovenští občané obžalované.
Za druhé, lidé žádali, někdy se i výhružně obraceli na soudce a státní autority, aby všem udělili trest smrti. Požadavkem trestu se naopak každý jakoby vyčlenil z kolektivu a stal se samojediným soudcem a katem. Jakoby stáli tváří tvář Miladě Horákové a vtělili se do role žalobce. Přímo jí říká – chci co nejtvrdší trest. Nestačí, aby souhlasil s trestem, který navrhne vzdálený soud. Musí sám říct – požaduji nejpřísnější trest, chci smrt, jsem ochoten zmáčknout spoušť, chci zabít. Stává se spoluviníkem. Prokazuje, že zločiny, které skupina spáchala, neohrozily jenom sociální skupiny (národ, dělníky, sousedy), do kterých patří, ale osobně ohrozily i jeho samotného. Konečně slibem, závazkem, se opět vrací do pospolitosti. Přihlašuje se k jejím hodnotám, obnovuje své symbolické vazby k ní, slibuje svým dílem přispět k jejímu udržení a dalšímu trvání. Vedle děsuplného řevu středověkého davu, toužícího po krvi, tak „…učitelé pomáhají JZD ve všech administrativních pracech…, …žáci zlepšují studium, zvyšují sběr surovin, upevňují normy o 50 procent).“
Nejnižší princip – profesoři z Holešova a jejich domácí úkol
Polský historik Jan T. Gross si ve své studii Revolution from Abroad. The Soviet Conquest of Poland’s Western Ukraine and Western Belorussia všiml, že jedním z účinných a rychlých prostředků změny režimu bylo převrácení společenských rolí. Statkáři, starostové a policejní úředníci skončili ve vězení a na jejich místa byli dosazeni dosavadní společenští páriové, nádeníci, negramotní bezzemci. Obrátili se role, první byli poslední a naopak. Násilná, zrychlená sociální mobilita byla charakteristická i pro počátek československého komunistického režimu. Hlavním kritériem úspěchu nemusela nutně být zkušenost, postavení, vzdělání nebo bohatství, tj. tradiční charakteristiky sociálního kapitálu, ale správný světonázor a stranická knížka. Jak si všiml literární kritik Václav Černý, na univerzitách vládla klukokracie, mladí svazáci kádrovali slovutné profesory, dřívější tradiční elity kontrolovaly elity nové vzešlé ze stranických organizací. Občany neochránila ani inteligence či vzdělání, právě naopak – v režimu dělníků, který si intelektuálů příliš necenil, se právě oni cítili zvlášť ohroženi a museli prokazovat zvýšenou loajalitu.
Názorně je to vidět v dokumentu, který je také součástí sborníku – Resoluce a závazek jednotlivých členů profesorského sboru gymnasia v Holešově u příležitosti velezrádného procesu. Z výběru vyčnívá již tím, že není kolektivním prohlášením, které by jeho členové jen podepsali. Naopak, každý člen profesorského sboru sepisuje svoji vlastní přísahu. Snad si ješitní profesoři žárlivě střežili své stylistické umění a nechtěli splynout s „davem“, nebo, v pocitu ohrožení a vida, že mezi obžalovanými byli dva univerzitní profesoři Záviš Kalandra a Zdeněk Peška, chtěli prokázat ještě více snahy, loajality a opovržení nad obžalovanými. Obracejí se role – profesoři se dostávají do tragikomické role svých žáků a sepisují „domácí úkol“ o tom, jak se budou ještě více snažit využít své znalosti a schopnosti pro budování socialismu –„odsuzují protistátní činnost“ a zároveň se zavazují, že budou „poukazovati na přednosti socialismu“, „odhalovat imperialistické snahy“, „odsuzovat válečné štvaní“ a „budovat podmínky šťastné budoucnosti“, „působit na utváření kladného postoje“ a „obhajovat socialismus lépe než dosud“.
PS: Od 31. května bude Česká televize vysílat dokumentární sérii Proces H (10 × 52 min.) dokumentaristy Martina Vadase, který využil především šest a půl hodinový filmový záznam, pořízený Státní bezpečností přímo při procesu, dále zvukový záznam Československého rozhlasu a kompletní stenozáznam Státního soudu. Díly seriálu sledují proces den po dni tak, jak se mezi 31. květnem a 8. červnem 1950 skutečně odehrál.
Cit: Petr Koura, Pavlína Formánková, Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol (historická studie a edice dokumentů), Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008