Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Sexy Stalin, sexy Mozart, sexy stařec

Zaujala mne „vtipná“ kampaň v ulicích Prahy, která láká kolemjdoucí, tedy hlavně zahraniční turisty, aby navštívili Muzeum komunismu. Kreativci si pozvali do fotoateliéru Josifa Stalina a kolem jeho odhalené chlupaté hrudi nafotili dvě pnoucí se nažhavené krasavice. Heslem je Get intimate with history!, tedy něco jako, sbližte se více s historií, nebo pusťte si historii k tělu.

 Nechci moralizovat a vytahovat mrtvé a umučené, které měl „sexy chlapák“ Stalin na svědomí. Jen si opět neodpustím svoji již několikrát opakovanou výtku – buďte odvážní, pánové a dámy z Young & Rubicam, a zkuste místo Stalina obsadit Hitlera. Ukažte, jak polonahá blondýna oddaně hledí na bicepsy Heinricha Himmlera, jak si švédskou trojku užívá doktor Mengele. A pošlete je do mezinárodní soutěže – z ústředí vás určitě pochválí.  

„Ale vždyť je to jen vtip…“, namítnete. Vtip byl (a snad i je) jednou z mála možností, jak se bránit tlaku represivních systémů, vyventilovat vztek a frustraci z úředních absurdistánů a zasmát se na účet mocných. Úleva představit si mocipány „bez kalhot“, vystavit majestát moci tragikomickým situacím běžných lidí. Staří Řekové takhle zlidštili svoji mytologii a stvořili si ješitného Dia, hádavou Héru nebo marnivou Afrodítu. Je to touha lidu prostého takřka nevykořenitelná. Je tedy ale vtipu vše dovoleno? Má takový očistný účinek, že i sebevětší tragédie se dá „shodit“, zlehčit a tím i unést? Nebo je to jen otázka míry a vtipnosti, respektive trapnosti vtipu?  

Vtip je krátký a jeho poslech či vyprávění nezabere moc času. Zaručí vám společenskou oblibu. Můžete se schovat za imaginárního lidového génia. Nemáte tvůrčí muka. Vždy se zavíralo za vyprávění vtipů, ne za jejich vymýšlení. Pro vtipy existují ustálené šablony, jakési platónské vtipoideje: podobají se jak z Protektorátu, tak socialismu. Vtip maskuje naše pokrytectví. Oficiálně nevtipkujeme o menšinách (ale každý takové vtipy zná a vypráví), nestavíme na stereotypech, ať již genderových, etnických nebo rasových (ale co by to bylo za vtip bez škrťáckých Skotů, nafoukaných Francouzů nebo chytrých blondýnek).  

Reklama

Hranice evropského vtipu

Vztah konkrétní společnosti k vtipům je dobrým indikátorem toho, jak je daná společnost „pevná v kramflecích“ a umí se sama sobě zasmát, shodit se. Mocní vždy a všude budou na vtipy alergičtí. Důležitý rozdíl je v tom, že některé režimy vtipálky chrání, byť se jim to nelíbí, a jiné je šikanují. Přesto i demokratické režimy mají své hranice, zapovězená území, vykolíkované dlouhodobou politickou kulturou, vkusem, náboženstvími, historickými traumaty. Když si Dánové dělali srandu z Proroka, vyšli muslimové do ulic. Když Íránci zesměšňovali Izrael a využívali k tomu obrazy holokaustu, zatínaly zuby zase evropské demokracie. Prostě existují tabu. Holokaust a nacismus je jedním z nich. Proč jím ale není i stalinismus?  

Sexy Stalin, sexy kolektivizace

Kromě toho, že je stalinská reklama nevkusná, je také dost primitivní. Žvatlající děti, nevinné laně a spoře oděné erosenky? Haló!!! To je snad v reklamách, které si zakládají na nějaké úrovni, neřkuli soutěží na mezinárodní úrovni, již zakázané. Člověk by řekl, že česká reklama vyrostla a dospěla, leč zdá se, že když jí schází myšlenka, neváhá oprášit své nápady z dřevních dob. Posadí-li si majitel autobazaru na kapotu svého plecháče Pamelu Anderson, tak trochu to k tomuto podnikání patří. „Vychutnaný Kozel“ – ale aťsi. Ale Muzeum komunismu?  

Sexy Mozart, sexy noty

Ne, ne, ne, aby se to prodávalo, všechno musí být sexy – auta, tanky, prací prášek, komunismus i vážná hudba. A představa „sexy-ovosti“ českých kreativců je veskrze banální – modelky ve stereo vydání. Není to totiž ojedinělý případ, českým kreativcům vysychají mozky hromadně. Rádio Classic FM také vyrazilo do boje o nové posluchače, atakujíc mužskou první signální. „Classický“ Mozart, patrně v linii mýtotvorného a historicky dost posunutého Formanova Amadea, sedí na rokokové sesli a hle, jaká to náhoda, opět se kolem něj ovíjejí dvě leopardí divoženky. Poselství je stejné, jako když frustrované muže lákají výrobci žvýkaček, holících strojků nebo televizí. Kupte si náš produkt a v ten okamžik na vás nalepí ≥ 1 krasavice, které nejde o nic jiného, než o nezávazný sex. 

Sexy stařec, sexy moře

Když už polonahé dívčiny, i to se dá udělat s vtipem a nadsázkou, jak to předvedla například kampaň pro Svaz knihovníků a informačních pracovníků, nabádající lidi, aby více četli klasická díla. Titulní stánky klasických děl ozdobily motivy lifestylového bulváru – Hemingwayův stařec byl zobrazen jako žoviální milionář-čerstvý osmdesátník na pláži v objetí dvou lepých záchranářek, Jana Eyerová zase skoro jako Angelina Jolie v Tomb Rider. Heslem bylo „Přečtěte si to dříve než Hollywood,“ a poselství – klasiku často známe jen zprostředkovaně, přežvýkánu americkým filmovým průmyslem.  

Vtipný komunismus

Přitom když navštívíte webové stránky samotného muzea, jsou tam vtipně využity vizuální sorelovské motivy budovatelských plakátů, z niž každý sarkasticky komentuje určitý rys každodenního socialistického života – nedostatek spotřebního zboží (You couldn´t get laundry detergent but you could get your brainwashed.), cenzuru a svobodu slova (They coined the term politically correct fifty years before the West caught on.) či oktrojovaný optimismus versus policejní represe (It was a time of happy, shiny people. The shiniest were in the uranium mines.).  

Nejtrefnější byli autoři tam, kde socialistické motivy propojili s aktuálním, pro západního návštěvníka jasně srozumitelným a (trochu trpkým) poselstvími – omezování svobod a podezřívání za éry GWB (Paranoia, propaganda, military invasions. No, it´s not George W´s America), nebo eroze USA jako šiřitele myšlenek svobody a demokracie (Come and see the times when Voice of America was still the voice of freedom.) či západním feminismem (Like their sisters in the West, they would have burnt their bras, if there were any in the shops).  

Ani starší reklamy na Muzeum komunismu vtip nepostrádaly, byť si hrály se zakořeněnou rusofobií – medvídek Míša, symbol letních olympijských her v Moskvě v roce 1980, držící kalašnikov, nebo zuby nebezpečně cenící matrjoška. Tyto reklamy pracovaly se znaky a symboly, obnažený Stalin je pouhá lascivní vulgarita.  

Dobrému vtipu zdar! 

PS: Teď jsem viděl druhý, o trochu lepší plakát z nové kampaně – polonahý Lenin, třímající březové větvičky ve finské sauně.   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama