Reklama
 
Blog | Jan Adamec

The Company Men – Americe více práce, to je naše agitace

Pamatujete si scénu, jak se miloučký mimozemšťánek loučí se svým pozemským kamarádem? Jedno oko při ní nezůstalo suché… Podobně hodnotný zážitek vás čeká, vydržíte-li tak do poloviny nového amerického filmu The Company Men (Manažeři), který na 45.MFFKV uvedl sám režisér John Wells.

Čerstvě propuštěný top manažer Bobby Walker (Ben Affleck) se musí v rámci rodinných úsporných opatření rozloučit se svým porschem. Ne, že by chtěl, ale donutí ho k tomu zlovolná manželka-šetřilka, která ho pak ještě přiměje k mnohem krvavějším obětem jako například zrušení členství v golfovém klubu! Stříbrný bourák víří listopadové listí, mizí v dáli a hlavní hrdina stěží zadržuje proudy slz. Nejsem asi sám, u koho tato scéna vyvolala zvláštní pocit, že si režisér dělá srandu.

Prvních 20 minut přitom mířilo do první ligy ironických filmů a la Děkujeme, že kouříte nebo Lítám v tom, které celkem věrně, ale bez mooreovské ideologičnosti a paušalizace zobrazují svět velkých korporací, v nichž, přiznejme si to, tráví svůj pracovní život značná část euroamerické populace. Bohužel, autoři mířili správným směrem, ale netrefili.

První trefou vedle byla volba hrdinů – vrcholových manažerů, u nichž se těžko divák ztotožní s jejich problémy, nestane-li se jim větší tragédie, než že je v rámci restrukturalizace vykopnou na dlažbu. Těžko budete soucítit s, promiňte mi to, „troubou“ umocněným „troubovitým“ výkonem Bena Afflecka, který vydělává bratru nějakých 100 – 150 000 dolarů ročně, ale nemá nic ušetřeno, hypotéka na předimenzovaný dům mu vysává skoro celý plat a po vyčerpání tříměsíčního odstupného je kandidátem na exekuci. Pomalu aby si oblékl mundúr do vězení pro dlužníky. Proto ta scéna se stříbrným mazlíčkem působí komicky, ne-li parodicky.

Reklama

Jenže než se začnete smát a vrtět nespokojeně v sedadle, s hrůzou si uvědomíte – co když je to pravda? Co když většina manažerů v Americe je opravdu taková? Je Affleckův Walker ztělesněním celé jedné vrstvy, která i přes vysoké výdělky jde od výplaty k výplatě a pro něž ztráta zaměstnání znamená doslova životní katastrofu? Pak Bůh ochraňuj Ameriku.

Nepohoršují ani ony soukromé tryskáče (koneckonců ty musí někdo vyrobit, udržovat a pilotovat, takže dávají práci spoustu lidem), čtyři rolexky, ze kterých si frikulín musí ráno vybírat ke své kravatě (viz tryskáče), či rokokové imitace hracích stolků za 17.000 dolarů (viz rolexky), ale onen rozhled na úrovni zpovykovaných pubescentů, kteří musí mít vše, co vidí v prvním krámě. Jejich nakládání s penězi na rodinné mikroúrovni se nedá nazvat jinak než finančním analfabetismem, odpustitelným jiným, ne jim. Takovému člověku bych nesvěřil ani odeslání poštovního balíku, natož, věda o jeho „schopnostech“ řídit domácí rozpočet, sebenicotnější manažerskou funkci.

Možná i to měl na mysli režisér Wells, a proto našeho prostáčka obklopil orlojem korektivních figur reprezentujících ty správné hodnoty a názory. A to byl další výstřel do prázdna. Ještě sneseme asi nejsympatičtější postavu – hrdinovu manželku, která věci řeší racionálně a pragmaticky. Pár takových do čela korporátů, a nevíme, co je slovo krize, chtělo by se zvolat… Skutečně těžkým kalibrem je ale Affleckův švagr v podání Kevina Costnera, který tentokrát nedoručuje poštu ani netančí s vlky, ale živí se poctivě svýma rukama.

To by tak nevadilo, kdyby do Velkého sálu hotelu Thermalu nezabloudil ze socialistických budovatelských románů (nebo fašistických, prostě všech těch parazitujících na fyzické práci a její obrodné, očistné funkci). Živí se poctivou prací (tj. rukama, pro Walkerovo bílolímečkovské povolání má jen úšklebky), staví domy (trochu zaráží, jaké a pro koho, když by po nejničivější hypoteční krizi v amerických dějinách měly být teoreticky po celé zemi tisíce domů za pár babek) a tak nějak otcovsky zemitě trousí kýčovitá životní moudra. Kde už jsme to jen viděli… Propuštěný a zhrzený top manažer (zaměň za: příslušníka poražené buržoazní třídy) povýšeně odmítá fyzickou poctivou práci na stavbě (zaměň za: ocelárnu nebo hnědouhelný důl), dotlačen nakonec prázdnou peněženkou (zaměň za: nařízením úřadů) a nespokojenou ženou (zaměň za: prostá, čistá žena z lidu) nakonec práci přijme a po mnoha trampotách jej parta správných chlapů (zaměň za: dělnický kolektiv) přijme mezi sebe. Manažer (buržoust) se tzv. obrodí, pochopí hodnotu práce (zaměň za: pochopí prohru své třídy) a zpokorní (zaměň za: stane se novým, socialistickým člověkem).

Narozdíl od sorelovských barvotisků ale Walker=Affleck, obdařen životní mozolnatou lekcí (ano, i takový záběr tam je…), po strastiplném martýriu pracovních pohovorů, spojeného se sebezapíráním a trýzněním svého zbytnělého ega či přímo fyzickou torturou = dočasný pobyt v oupenspejsu (srovnej s: utrpení sv. Františka či sv. Šebestiána), dostane práci hodnou svého MBA, and lived happily ever after… Nebo jinak, marnotratný syn, nepoznavše neúspěch, je sedmi ranami Boží nepřízně přiveden k rozumu, pokoře a rodinným hodnotám (to je další nevěrohodná odbočka filmu – Affleck prostě neumí vyjádřit jedinou uvěřitelnou otcovskou emoci a ke svému synovi se chová jako starší, nedospělý brácha). Ze starých amerických ctností nechybí ani víra v Boha v tisíckrát a jednou viděné scéně rodinné modlitby před obědem.

Špatně napsaná a špatně zahraná postava, to je průšvih. Průměrně napsaná postava, dobře zahraná, to už je jiný „vašut“. Po herecké stránce (Bene, na něj prostě zatím nemáš…) skvělý a stále lepší Tommy Lee Jones ztělesňuje další typ z katalogu s názvem Americký sen. Jako spoluzakladatel „zeštíhlující se“ firmy Gene McClary nesouhlasí s propuštěním a směřováním firmy, což z něj rychle učiní dalšího redundanta. Rozhodne se ale postavit na vlastní nohy a vybudovat firmu podle starého, osvědčeného receptu – obnovit uzavřené loděnice a začít stavět. McClary asi nejvěrněji ztělesňuje ohromení a zděšení starší generace, která byla zvyklá na to, že americký úspěch stál na tom, že se vyrábělo něco hmatatelného, kvalitního a levného, co celý svět obdivoval a Americe záviděl… od letadel přes pračky až po počítače či rakety. Pád automobilové trojky, opuštěný Detroit, studené pensylvánské ocelové srdce Ameriky, to vše jsou pro ně důkazy poražené Ameriky, která vsadila na spekulaci a nevyšlo to.

Jízlivosti stranou, film je přes své sporné umělecké kvality minimálně poučný v tom, že ukazuje, jak americký mainstream o krizi uvažuje, reaguje na ni a uchyluje se k zakořeněným americkým stereotypům – práci, víře či rodině. Do nějaké hlubší kritiky má samozřejmě daleko, spíše potvrzuje osvědčenou hollywoodskou pravdu – převzít téma, jakoby mu nasadit kritický závoj, ale ve skutečnosti ho proplést osvědčenými klišé, a tím ho umělecky i myšlenkově de facto vykastrovat. Ostatně doufám, že se o tom budete moci přesvědčit sami – s odkazem na předchozí větu má velké šance objevit se i v českých kinech.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama