Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Toprý fečer, mili difáci…

Alles gute – sklepácký, léty zakalený humor, zbroušený brutalitou "sorryovské" party spolu se zvládnutou vizuální technikou ostřílených reklamkářů, parodujících svůj vlastní chlebíček, se konečně dočkal souhrnného vydání pro široké masy. Zajímavější než komentovat jednotlivé díly či scénky je sledovat vlny, které sodovkářský šutr, vržen do českého rybníka, vysílá. V dobách své největší slávy to bylo čeření provokativní, polarizující, podněcující. Ve srovnání s ní připomíná dnešní doba v oblasti humoru spíše chcíplého záprtka, a tak kromě hurónského smíchu Česká soda vyvolává jen hořký povzdech – “to se už dnes netočí”.

Tady bychom mohli i skončit s tím, že se nám prostě potřebných borců, kteří by se kvalitního politického humoru se ctí a bez trapnosti zhostili, nedostává. Stejně jako v hokeji – “zlatí hoši” odešli do důchodu a my si prostě musíme na nové Nagano počkat, až vstanou noví bojovníci. Neboť ať pátrám, jak pátrám (paní Bubílková promine), široko daleko není nikdo, kdo by se politické satiry chopil, pravidelně ji pěstoval a prováděl (snad raulovci, ale ti se víceméně překrývají se sodovkáři). Horší je, že se o to ani například ČT nepokouší, neexperimentuje, nejde do rizika. Vyšší poplatky byly zřejmě vyhandlovány za totální janečkovskou “apolitičnost”. Prostě úhor horší normalizace.

To, že takový typ humoru je potřeba mít a rozvíjet a že v české politické kultuře chybí, je vidět už jen z toho, jak jsou čeští novináři celí paf z banálních a oproti sodě velmi krotkých francouzských gumáků a obšírně se věnují celkem nevinným špílcům na sebestředného Nicolase I., an trápí našeho českého Vaška, zapaluje mu oblek a plete si Čechy s Bulhary.

Reklama

Tak kde je problém? Vládne cenzura? Je jakýkoliv pokus o satirický pořad udušen hned, jakmile poprvé tne do živého, v ředitelně Kavčích hor se rozdrnčí horká linka z poslanecké sněmovny, Hradu nebo Rady ČT a výsledkem je jemná dramaturgicko-ekonomická šikana, která takový pořad ex lege udusí? Nebo snad ještě něco horšího – rozmohla se autocenzura, nejúčinnější to nástroj totalitního (sebe)ovládání, kdy lidé a umělci předjímají možné negativní následky svých činů a o nějakou trefnou satiru se ani nepokoušejí v předtuše mocenské represe? Prostě řečeno, bojí se? Anebo se děje úplně to nejhorší – politika nás už vůbec nezajímá, politiky ne že nemáme rádi, ale jsou nám již dočista lhostejní a mimoběžní našim životům. Nestojí nám ani za dobře vystavěný vtip, kterými se mohli v hojné míře pyšnit Husák nebo Bilak. Zbývá tak jen nenávistný plivanec na “Drátha” či “Tupolánka” v nějaké internetové diskusi pod článkem o daních nebo korupci na magistrátě.  

I sodovkáři měli své limity, sklouzávali do trapnosti, nešli na to nijak promyšleně, ale stříleli od boku a něco se chytlo, něco ne. Spoléhali se především na “přirozenou debilitu” reklam jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů a karikaturní montážní styl, kdy reálnou sekvenci zkombinovali s hranou scénkou – jen tak mohl Petr Čtvrtníček uvést Václava Klause do Dobrého rána, "…který nám sem přinesl seznamy homosexuálů… jsou ještě teplé". Ale alespoň plnili odvěký úkol umělců, zesměšňovat moc a její reprezentaty, utahovat si z jejich hlouposti, arogance a necitelnosti. Nebáli se zobrazovat je se spuštěnýma kalhotama. Dnešní umělci dělají všechno možné, dabují, ordinují, soutěží, moderují, podnikají, ale na politický humor, respektive jakoukoliv kultivovanou zábavu jaksi rezignují. 

Nebo je to znamení doby? Plíživá korektnost, střídmost a sterilita zplošťují a kastrují veřejný jazyk a vytlačují v zájmu pokrytecké ochrany zájmů kdekoho ten způsob vyjadřování, který dává do nepatřičných souvislostí tabuizovaná témata. Vyváženost lepší vtipu. Jak by asi dnes zareagovala taková Rada pro rozhlas, která tak diletanstky odstřelila „fašistické“ Rádio Wave, kdyby měla hodnotit "koncentrákovanou sílu enzymů", "koncentrační tábor je jako šoubyznys – když dobře vypadáte, všichni se tam rádi vracejí," nebo "umělohmotného esesáčka zdarma"?

V tomto smyslu mají pravdu ti, kteří sodovkářskou zlatou éru, 90. léta, berou jako dobu s dneškem nepoměrné svobody a anarchie. Anything goes… ať už v negativním, či pozitivním. Tunelovaly se banky, politiky obcházel Mrázek s igelitkou a Karl s Egonem provokovali německou ambasádu.  Jako připomínku starých dobrých časů se proto podívejte na ty podle mého názoru nejlepší:  

1) Pomyslný peloton vede jednoznačně legendární "My pereme na 1940", nekorektní černota “už za čárou”, která, mixujíc ty nej… hlášky detergentních reklam (…profesor matematiky… tož dobře to čistí… napalmex…. Tixi, k noze… běžný prací prostředek… aj.), jde překvapivě až na samu dřeň a bezděčně odhaluje zrůdnou schizofrenii nacismu, který masakruje podlidi po milionech a na druhé straně úzkostlivě dbá o hygienu, čistotu a zdraví vlastní rasy.  

2) Na druhém místě se umístilo vizuálně perfektně zvládnuté retro "kožené kamasutry", v němž Šteindler jako chlípný štajerácký instalatééér chce něco “flicken oder ficken”.  

3) Bronzová medaile se skví na hrudi neomaleného Trautenberka (který už ve své původní verzi byl karikaturou) a jeho vytunelovaného “grosse Scheisse…".

 

4) A samozřejmě, Škoda Henlein s houfnicí nojncich milimétr.