Stačilo by zopakovat argumenty Petra Zídka z nedělní Orientace LN a mohli bychom s tím být hotovi. Zaprvé, Pernesův VUML je málem znamení ďáblovo, Žáčkovo funkcionaření v SSM mediálním kádrovákům nevadí. Zadruhé, všichni mluví o něčem, o čem pořádně nikdo nic neví. Nemáme žádnou solidní studii a kromě kategorických soudů (ideologická nalejvárna) či vesměs alibistických osobních vzpomínek toho o VUMLu moc nevíme – jaké byly osnovy, kdo to vyučoval, jak byl financován, pro koho byl povinný, jak probíhal, kolik vlastně je absolventů, jaké byly postihy za neabsolvování, respektive odmítnutí.
Přesto tento týden zasedl mimořádně agilní Akční výbor časopisu Respekt ve složení Spurný – Šůra – Kundra, aby Pernese zvážil a shledal nesnesitelně lehkým.
Nuže, vyhrňme si rukávy, soud začíná. Spurný je zdravě, chtělo by se říci bolševicky nekompromisní a kategorický. Kádruje od boku jedna báseň. Nejdřív nám řekni, soudruhu Pernesi, jakých školení si se zúčastnil, a pak ti řekneme, co jsi vůbec zač a kam patříš.
Spurný nerozebírá Pernesův plán, se kterým vyhrál výběrové řízení, neptá, jakou má vlastně Pernes odbornou kvalifikaci, nezkritizuje Pernese za to, že například jeho „…Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století je málo fundovaná analýza problematiky…“, nevytkne mu, že jeho „…Spiklenci proti Jeho Veličenstvu: historie tzv. spiknutí Omladiny v Čechách jsou poplatní marxistické historiografii…“ Ne, nic takového neudělá, protože pochybuji, že kdy od Pernese něco četl. Přesto se cítí být kvalifikován vyřknout jednoznačný soud – ředitelského postu instituce zkoumající historii totalitních režimů na území Čech, Moravy a Slezska není hoden. Není to ovšem jen VUML, co Pernese diskvalifikuje.
Spurného Pernes totiž trpí nepřijatelným akademismem, chtěl by do našeho ÚSTRu zavléct historizující intelektuálštinu, která by nám ten jasný obraz minulosti jen zbytečně komplikovala. Pernes zapřádá jakési diskuse, mate náš dělný lid různými výklady: „… je zastáncem odborné disputace a různých výkladů, v jejichž mlze může každý o minulosti tvrdit, co se mu zrovna hodí.“ Děs a hrůza! S ním v čele ÚSTRu nás budou čekat jen „…prefabrikované studie, „očištěné“ od všeho nevědeckého.“ Tak takhle tedy ne, soudruhu Pernesi! Náš pohled na dějiny si rozvracet nedáme!
Pojmy akademický, výzkumný, historický zřejmě v Spurném vyvolávají dávivé asocice nejednoznačnosti a neuchopitelnosti, kterým by se měl ÚSTR zdaleka vyhnout: „…je naprosto mylné považovat Žáčkovu instituci za akademický historický ústav, jehož práce by měla spočívat ve výzkumu. ÚSTR je dnes logistickou základnou pro badatele i veřejnost.“ Pak je ovšem na místě se ptát, zda-li by nám nestačil jen Archív bezpečnostních složek, který pod ÚSTRem funguje. Prostě normálně fungující a otevřený archív. To ale zní Spurnému příliš staromódně, logistické centrum lépe odráží náš Zeitgeist.
Ideálním zaměstnancem ÚSTRu je tedy Pepa v montérkách, který v nevzhledné ratejně v polích jezdí na ještěrce a přesouvá a vydává krabice, krabice nebo archiválie. Proč ne rovnou supermarket nebo call-centrum, „…pro informace o vašem sousedovi stiskněte trojku…“ a operátorka nám příjemným hlasem sdělí, že na tohoto a toho byl zaveden svazek a 25. května 1987 udal kolegu, že v hospodě nadával na komunisty. Děkujeme za zavolání!
Není však Spurného „logistická základna“ místem, kde návdavkem k archivním materiálů dostaneme i ten správný pohled na historii? Něco jako týlovou podporu pro boj s nepřítelem? Není „logistická základna“ jen výmluvou pro ty, kteří o minulosti umí psát je jako papagájové přežvykující dikci estébáckých svazků.
Kádrování je mocenská manipulace. Pomocí námi zvolené terminologie, námi vybraných pravidel hry někoho stavíme do defenzivní a inferiorní pozice, nutíme jej, aby přijal naše komunikační kódy a v nich se pohyboval. Jasně nalajnujeme hřiště, tady je dobro a tady zlo, ty seš tam a my tady soudíme a ty se teď obhajuj. A priori stanovujeme, že kritizovaný člověk má nějaký morální dluh, který musí sebekriticky uznat, splatit a vykoupit se z něj. Pokud na tuto hru přistoupí, nedělá už nic jiného, než se omlouvá.
Druhý inkvizitor Šůra je ale na rozdíl od Spurného „holubice“, benevolence sama, na Pernese hledí shovívavě jako na z cesty zšedšího pomýlence – zhřešil, ale ústav by vést mohl, jen kdyby uměl „… sobě i ostatním ukázat jakýsi program, jak se v takových situacích, kdy vás něco ke spolupráci se „zlem“ tlačí, odolat.“ Taktiku volí o nic méně zákeřnou. Jako správný manichejec vidí jen dvě polohy – dobro a zlo. Historii zabsolutizuje do neuchopitelného termínu „zlo“. Se vším, s čím se občané za „totáče“ potýkali, bylo „zlo“ (VUML, StB, KSČ, OPBH, ROH, céčka, Tuzex, Bytíz atd.) a pak do toho „zla“ Pernese namočí. Zadal si se „zlem“ a při zkoušce na poušti neobstál: „…na spolupráci se „zlem“ přistoupil…“
Šůra ale neláme nad Pernesem hůl, naopak mu nesobecky podává záchranné lano. Jen kdyby ses tady soudruhu Pernesi popelem posypal, v prachu před námi vyválel, třikrát poplival svůj celý život a stokrát nás poprosil o odpuštění…. jen tak málo stačí a dostal bys rozhřešení: „….stále to ovšem může napravit. Předvelikonoční doba, kdy se mají lidé postit a hojně modlit, mu k tomu dává ideální příležitost.“
V naší klasifikaci kádrovacích technik přichází po diskvalifikaci a viktimizaci něco jako dehonestace. Pernes je diagnostikován „syndromem Čunek“ (otázka je, proč zrovna vsetínský šibal je v Kundrových očích tím, kdo by z politiků měl vynikat paranoiou vůči novinářům, takový Topolánek a konec konců většina obyvatel Sněmovní… ale to teď není důležité). Pernes, Čunek, všechno jedno pakáž, řekne si rozhorlený občan, kterému to až po této „nápovědě“ celé doklapne.
Chléb a svazky!
Víme jak, zbývá se zeptat proč. Někteří novináři zřejmě stěží zatlačují slzu v oku za Žáčkovou érou. Není divu. Respekt a celá řada dalších mainstreamových médií vytvořily s ÚSTREm podivný mutualizmus. V duchu české kádrovačky etablovaly nový novinářský žánr, estébácký bulvár – „Vytrženo z archívů…“, „Na slovíčko, soudruhu majore“, „Svazek na neděli“ či „Dnes kádrujeme s…“ a pravidelně své čtenáře zásobovaly s vědomím, že to je „ta pravda“ o komunisticé minulosti.
Co bychom si totiž bez takovéto minulosti počali, minulosti, kterou nám estébáci tak pěkně předpřiravili, rozškatulkovali, kandidát, agent, odpůrce. Ztratili bychom jasné vodítko, kdo byl ten padouch a kdo hrdina, museli bychom začít číst i něco jiného, než přežvýkaný spisový materiál StB. Zhasl by nám maják v moři postkomunistických nejistot.
Jediná paměť
Spurného elaborát je přímo kvintesencí omylů, co by vlastně ÚSTR měl dělat a jak je třeba studovat historii. „ÚSTR vznikl, aby roztřídil a zpřístupnil dokumenty totalitního režimu tak, aby se v minulých dějích mohl každý orientovat a udělat si na ně názor.“ ÚSTR, respektive archiválie jedné instituce komunistického režimu, pasuje na jediný zdroj našeho poznání. Že by mohly existovat i jiné „záznamy paměti“, není ani zmínka. Spurný redukuje „mechanismy, které nás ovládaly…“ jen na to, co je možné se dočíst v agendě ministerstva vnitra.
V logice věci pak periodizaci dění kolem ÚSTRu ztotožňuje s bádáním o minulosti jako takovým (o jeho nechuti k akademickému přístupu viz v odůvodnění rozsudku výše). A jako blahé paměti Zdeněk Nejedlý vidí „…završení boje za otevřenou minulost…“ ve „… vzniku ÚSTRu, motorem jeho založení byl opět Pavel Žáček. Ústav nevznikal jako klasické historicko-vědecké pracoviště, jeho hlavním posláním bylo digitalizovat zaprášené svazky, aby se staly lehce dostupnými, dát veřejnosti jakýsi logistický základ k poznání toho, jak fungovala Státní bezpečnost.“
Otevřená minulost?
Zde má Spurný pravdu – první, na co se měl ústav zaměřit a napřít veškerou svou energii, byla digitalizace a zveřejnění archiválií na internetu, kde by k němu každý mohl získat přístup z domova. Ústav by se tak vyhnul všemožným podezřením, že manipuluje nebo účelově zveřejňuje jen mediálně atraktivní kauzy. Pak mohl na tomto digitálním archívu stavět a budovat další aktivity – edukační a vědecké. Je tedy vhodné se zeptat, kde po dvou a půl letech tento elektronický archív je? Stále na něj marně čekáme.
Jak tedy naplňuje ústav Spurného myšlenku: „…která počítá s aktivní účastí veřejnosti, s její zvědavostí a schopností udělat si úsudek.“ Pochybuji, že většina veřejnosti bude tak aktivní, aby si zašla v pracovní den do studovny a archiválie tam studovala. Zřídka kdy tak činí, jak je vidět, i novináři, a tak oběma nezbývá, než se spolehnout na „strážce bran“, „profesionály“, kteří „aktivní„ veřejnosti čas od času předloží nějakého nebožáka, aby si zvědavá veřejnost mohla udělat svůj vlastní, „objektivní“ úsudek.
Přitom Pavlu Žáčkovi a lidem, kteří se kolem něj v první fázi seskupili, nikdo nevezme, že skutečně uvolnili cestu k nové fázi bádání o české historii. Daň, kterou za to museli svým patronům zaplatit, byla však až příliš vysoká. Pro některé novináře je ale ÚSTR zřejmě nekritizovatelný, to se radši obujeme do ignorantské veřejnosti, jejíž „…velká část nijak netouží po otevření naší minulosti. Je příliš živá, nepříjemně se dotýká řady osobností, mnoho vlivných byznysmenů se skvělými kontakty v politice má minulost nějak spojenou s StB nebo komunistickými podniky zahraničního obchodu a evidentně netouží po nových faktech o minulosti.“
Budiž tedy Jiřímu Pernesovi toto úvodní kolo lekcí o tom, do jak horkého křesla usedl a s čím se ještě bude potýkat. No a kádrovací komisi časopisu Respekt lze jen vzkázat, že s novým ředitelem je na čase, aby se Respekt sám zamyslel na svou rolí v celém procesu, neboť na bulvarizaci ÚSTRu má velký podíl – kde není poptávka, není ani nabídka.