Ten projev z Červeného Hrádku již pevně zakotvil v mytologii sametové revoluce. Stal se majetkem lidu, uměleckou inspirací, zdrojem lidového rákontérství, kdy se napjatí posluchači sesazeni okolo ohně nechávají strhnout neodolatelně komickými obraty, zkomoleninami a přeřeky (milá holka, b(r)ojlery, kůl v plotě…). Jakoby Zdeněk Troška natočil Slunce, seno a Jakeš. Jak typické pro český národ – nikoliv hrdinský epos o statečném boji proti krvavé diktatuře, ale potutelný smích nad vejšplechty „dědka starýho“ se stal jedním z katalyzátorů revoluce.
K naší škodě nám tato pop-historická mlha zakrývá, o čem vlastně generální tajemník hovořil. Ten, kdo někdy četl archivní dokumenty, například ze zasedání komunistického politbyra, mi dá jistě za pravdu, že nejzajímavější pasáže jsou v tzv. záznamech diskuse. Jednotliví členové se vyjadřují k dané problematice a zapisovatel zachycuje větší či menší části jejich projevu, byrokratickým patajazykem ještě ne zcela přežvýkaná vyjádření. Zápotocký, Novotný nebo Jakeš tak vystupují z přítmí oficiálních dokumentů jako živé bytosti mluvící normální řečí, byť někdy již dost pochroumanou ideologickými frázemi, úředničinou či vlastními mentálními schopnostmi. Tyto zápisy nepřekročily práh uzavřené úřednické mašinérie, oko smrtelníka je spatřilo až při archivním výzkumu.
Proto je Jakešův projev, který tyto zápisy koncentruje do dlouhého monologu, v jistém smyslu unikátní – souvislých projevů generálních tajemníků ve stylu „co na srdci, to na jazyku“, navíc zesílených audiovizuálním nesestříhaným záznamem, příliš mnoho nemáme. Může nám pomoci odpovědět na důležité otázky – byl zde skutečně flagrantní rozpor mezi tím, co tajemníci četli z předem připravených zdravic a projevů, a tím, o čem jednali a jak ve skutečnosti řídili chod státu? Šel jejich mdlý, tesilový projev pouze na vrub nezvládnutému umění sebeprezentace a vystupování, nebo byla mdlá a tesilová i jejich šedá kůra? Odpověď není tak jednoznačná, jak by se na první poslech mohlo zdát. Jakešův projev poodhaluje, jak aparátčíci mysleli, jak si svět kolem sebe strukturovali, jak reagovali na vnější podněty. Proto bychom jej neměli odbýt pouhým úsměškem.
Jakeš hovořil víceméně spatra a reagoval na konkrétní dotazy, které tížily událostmi roku 1989 znervóznělé soudruhy. Zpřeházíte-li si trochu témata a dáte si je pak k sobě, vyloupne se vám zajímavé svědectví o socialistickém systému ve svém posledním roce existence. Jakeš se víceméně dotkl všech významných témat, je to jakási poinvazní historie na dlani. Proto devět z deseti historiků doporučuje: Jakešův projev neposlouchejte, za chvíli se ztratíte v jeho „volném proudu vědomí“, ale čtěte jej. Dovolil jsem si proto ctěným čtenářům projev trochu tématicky sjednotit a připojit k němu vlastní komentáře.
Největší část Jakešova kšaftu zabírá ekonomika. Je to logické, neboť produktivita, výkonnost, poptávka a nabídka, zákazník, uspokojování materiální potřeb lidu – to byly tíživé noční můry socialistických plánovačů konce osmdesátých let. Je to trochu tragikomické (a navíc dokládající, že historie má smysl pro ironii), jak nejmocnější muž socialistické země hovoří jazykem tvrdého kapitalismu a podřízené tajemníky školí podle Paula Samuelsona, Philipa Kotlera a Jacka Welche. Že slovy nehledanými? Podstata je ale zachována.
Vynechal jsem pasáže věnované například rozhodovacímu procesu, vztahu k roku 1968, manifestu Několik vět, Havlovi a Dubčekovi, nebo personální či národnostní politice, které si zaslouží spíše obezřetnou práci s dalšími doplňujícími prameny. To ale není cílem tohoto blogu. Text jsem čerpal z přepisu, který je uveřejněn zde, kompletní audiozáznam je dostupný například zde.
Vzhledem k tomu, že se mi text trochu „rozjel“ a nechci zabírat zbytečně místo na hlavní straně Respekt blogu, umístil jsem ho na stránky svého webu. Doufám, že to nevadí a že jsem tím neporušil nějaká blogerská pravidla. Pokud ano, budu vděčný za upozornění.