Otázka perspektivy
Jan Šikl vypráví příběh z pozice malého dítěte. Dokážu si proto představit, že bohatá a pečující rodina dokázala kolem Evy vytvořit polštář bezčasí a klidu, do něhož rušivé elementy okolního světa nepronikly. Bereme-li dokument jako možné svědectví toho, co mohla vědět nebo co si pamatovala z toho období malá holka, myslím, že autor s námi hraje otevřenou hru. Koneckonců i případné vědomé sebeobelhávání v pozdějším věku o něčem svědčí.
AK autorům vyčítá, že „…nezodpovědně rezignovali na jeho historickou interpretaci, a propůjčili se tak myslím docela účelovému padělání obrazu minulosti. Jedinečný dokument osobní historie se v jejich rukou stal více méně nástrojem účelové propagandy, a to není dobré.“ Tvrdit to bych si odvážil pouze v okamžiku, kdy bych měl v ruce konkrétní důkazy, které by potvrzovaly, a) že to bylo jinak, než jak to viděla malá Eva, nebo že b) Jan Šikl zamýšlel snímek jako účelovou propagandu. Kostlánova kritika tak spíše vyznívá jako filipika proti něčemu, co se mu prostě nelíbilo a nevešlo se do přednastaveného obrazu „jak by to mělo vypadat“.
Otázka vyváženosti
Chápu, že AK jako historika může iritovat hodinová přehlídka soukromé historie, která nejenže nezapadá do tradičního narativního módu o tomto období (tragédie s poučením), ale nepřináší ani očekávanou sumu paralelních, „velkých“ školních dějin, které podle AK jakoby nepravděpodobně rodinu velichovských Seisserů míjely. Také se mi to často stává, ale je to spíše profesní deformace, ne férový přístup k uměleckému tvaru, jakým je filmový dokument. Je to trochu jako představa veřejnoprávnosti v ČT – pozveme levicového a pravicového aktivistu, oba si řeknou své, aniž by se poslouchali či spolu vůbec diskutovali, a máme vyvážené zpravodajství.
Je to dokumentaristovo svaté právo naložit s archívním materiálem podle svého uvážení. Není to historik, ani bojovník na jakési imaginární frontě proti historickému revizionismu (sudetoněmeckému, revanšistickému…), není jeho povinností budovat národní kolektivní povědomí, ani potírat popírače čehokoliv. Souhlasím ale s AK, že v momentě, kdybychom se dívali na nahou Evu Braunovou, asi by daný dokument „musel“ vypadat jinak. To už je ale otázka společenských tabu a dokumentaristovy odvahy jít proti proudu.
V diskusi pod Kostlánovým článkem to myslím zaznělo – právě absence komentáře (nebo toho, co Kostlán nazývá tím „…co zde /diváci/ nevidí a neslyší“), něčeho, co by velichovskou mikrohistorii zasadilo do makrohistorie, naopak nutí diváka, obeznámeného alespoň s elementárními fakty, aby si otázky pokládal sám. Když byli v Berlíně, co říkali na jeho čerstvě „zhnědlý“ charakter? A co pan velkostatkář? Volil SdP? Nebyl byl dokonce členem nebo funkcionářem NSDAP? Zahajloval si někdy? To už je ale jiný příběh a že film nenabízí odpovědi na tyto a tisíce dalších otázek (a už vůbec ne ono Kostlánovo velmi ošemetné „…vhodné objektivizující vodítko“), vůbec nevadí. Dokumentarista se je může pokusit zodpovědět, ale taky nemusí. Koneckonců i divák má plné právo se na nějaký ten dobový kontext vykašlat, přistoupit na hru o šťastném dětství a dojmout se neobyčejným osudem „Any Frankové naruby“ .
Otázka dokumentu
Asi jsme si příliš zvykli na to, že většina dokumentů zabývajících se historií, ke kterým se pohříchu dostaneme jen prostřednictvím ČT, spadá do kategorie popisně-narativních edukativních historií, které přehledně, chronologicky a víceméně vyváženě (nebo alespoň v souladu s všeobecně přijímaným územ, jak se na konkrétní událost dívat) popisují dějiny.
Jan Šikl se pokusil o něco víc, i když podle mého názoru zůstal na půl cesty. Jeden z diskutujících pod blogem AK správně podotkl, že autor již tím, jak filmový materiál složil, sestříhal, zúžil a především opatřil komentářem, výpověď předem upravil a „zcenzuroval“. Nabídl nám svůj pohled na rodinu, který je zřejmě v souladu s tím, co si myslí samotná rodina. Pro mne tak Jan Šikl spíše než dokumentarista vystupuje jako „pomocník“, filmový profesionál, který umožnil rodině sdělit nám svou verzi své rodinné historie. Nic míň, ale také nic víc.
Režisér Péter Forgács
Šikl se zřejmě inspiroval u světoznámého maďarského dokumentaristy Pétera Forgácse (uvedl ho i v titulcích), který se dlouhodobě věnuje soukromým historiím. Pracuje s nimi ale s větší kreativitou. Viděl jsem sice jen dva jeho filmy The Maelstrom: A Family Chronicle (1997) a The Danube Exodus (1998), ale mohu prohlásit, že se jedná o skutečné autorské dokumenty. Forgács používá střih, barevné filtry a podmanivou hudbu, aby z dochovaných amatérských filmových záznamů vytvořil působivé téměř filozofické úvahy. A historický dokument k tomu.
Forgács nepoužívá mluvené slovo, které v případě Šiklových dokumentů obraz „svazuje“, diváka naviguje a často mění dokument na rozhlasovou hru, kterou doprovází pohyblivé obrázky. Prostě film, a platí to i pro jeho dokumentární odrůdu, je o obraze, ne o slově, to je stará pravda, na níž bohužel většina dnešních filmařů zapomíná. Forgácsovy dokumenty jsou v podstatě němé filmy a o to je jejich účinek silnější – nejenže se přenesete do minulého období, ale absence slova, podpořená minimalistickou hudbou, ve vás probouzí fantazii, začínáte přemýšlet a po skončení projekce máte skutečnou katarzi ze skutečného umění.
Suma sumárum, Antonín Kostlán by chtěl od Šiklova dokumentu, aby plnil hlubší společenskovědní a výchovně-politickou funkci a přiblížil se více k historii jako vědě, já zase filmu vytýkám malý umělecký vklad a slabou autorskou osobitost. Oba ale zřejmě po Soukromém století chceme něco, co autor nezamýšlel a třeba ani nechtěl.