Všiml jsem si toho při četbě projevu premiéra Jana Fischera při příležitosti dvacetiletého výročí obnovení diplomatických styků se Státem Izrael. Konkrétně mne zaujala tato pasáž: „O síle našich svazků ostatně vypovídá už samo rychlé obnovení diplomatických styků. Stejně jako fakt, že Československo uznalo Stát Izrael pouhých pět dnů po jeho vzniku. Čtyřicetiletou přestávku pak zavinila ztráta naší vlastní národní samostatnosti a naprosté podřízení československých komunistů Moskvě. Vzdali jsme se styků s Izraelem stejně, jako jsme se vzdali své vlastní svobody.“
Pár vět, ale v kostce obsahují jeden z mýtů naší poválečné historie. Řečník v nich spojuje „ztrátu naší svobody“ (reference k převzetí moci KSČ 25. února 1948) se ztrátou, respektive přerušením diplomatických styků s Izraelem. Řeknete si, řečnická nadsázka, ale ďábel se skrývá v detailu. Možná se mýlím, ale podle mne chtěl Fischer říci – uznali jsme Stát Izrael (a navázali s ním styky), pak jsme ztratili národní samostatnost a svobodu (tj. moc převzali komunisté) a tím pádem jsme se vzájemných vztahů museli vzdát (na nátlak komunistů a Moskvy). Skutečnost však byla trochu prozaičtější.
Zaprvé to nesedí časově. Československo bylo skutečně jedním z mála států, který promptně reagoval na vyhlášení Státu Izrael 14. května 1948 a rychle jej uznal. To už je ale Jan Masaryk mrtvý, vládne od „reakčních ministrů“ očištěná vláda Klementa Gottwalda a Ústavodárné národní shromáždění schvaluje jednomyslně Ústavu 9. května, kterou prezident Beneš odmítá podepsat. Naše svoboda už leží, do hrobu dána, a pomalu na ní padá hlína.
Oficiální diplomatické styky s Izraelem byly navázány 14. července 1948. Už jsme odvolili v prvních „zglajchšaltovaných“ volbách s jednotnou kandidátkou (30. května), arcibiskup Beran odsloužil Te Deum novému prezidentovi Klementu Gottwaldovi (14. června) a jedna z největších předválečnýh demokratických stran, sociální demokracie, se dobrovolně „rozpustila a vypustila“ v kyselině K2SČ4 (27. června). Naší svobodě a samostatnosti zvoní umíráček, nikoliv však oficiálním stykům s Izraelem, ty se naopak plně rozvíjejí, hlavně po zbrojní linii.
První větší dohoda o dodávce zbraní byla podepsána 14. ledna 1948 a zahrnovala 200 kulometů, 4,500 pušek a 50,400,000 kusů střeliva. Mezi dodávkami bylo i 29 stíhaček Avia S-199 a 61 Spitfirů. V Československu se také cvičilo 81 pilotů a 69 pozemních specialistů, kteří se poté stali součástí první stíhací jednotky izraelského letectva. Od 12. srpna do 4. listopadu 1948 u nás cvičila i jedna brigáda židovských dobrovolníků.
V roce 1949 navštívil Československo izraelský ministr zahraničí Moše Šaret a o rok později jsme s Izraelem podepsali hospodářskou dohodu. V roce, kdy byla popravena Milada Horáková. Pak si to ale celé v Kremlu rozmysleli a my také. Na konci roku 1952 musel izraelský velvyslanec opustit Československo a teprve od té doby můžeme datovat konec plnohodnotných mezistátních vztahů s Izraelem.
Kdybychom ale chtěli být opravdu puntičkáři, pak diplomatické styky Československo s Izraelem oficiálně přerušilo až v roce 1967 v souvislosti s tzv. Šestidenní válkou.
Je zajímavé, že podobně nepřesně hovoří i wikipededické „Česko-izraelské vztahy“: „Československá vláda uznala nezávislost Izraele 5 dní po jejím vyhlášení, tj. 19. května 1948. Diplomatické styky mezi zeměmi byly zahájeny 3. července 1948. Československá vláda nově vzniklý izraelský stát po několik měsíců zásobovala vojenskou technikou a zbraněmi. Poté však nová komunistická vláda tuto podporu přerušila a po šestidenní válce v roce 1967 byly přerušeny i diplomatické styky.“ Tedy, československá vláda (neutrální pojem) „uznala nezávislost“, „zahájila diplomatické styky“ a „zásobovala zbraněmi“, ale pak najednou, „nová komunistická vláda“ styky přerušila. Přitom se kvalitativně jednalo o stále tu samou československou a komunisty ovládanou vládu.
Autor Fischerova projevu prostě napasoval paralelu mezi „ztrátou naší svobody“ a ztrátou styků s Izraelem do ahistorického mustru bez ohledu na to, co a hlavně kdy se stalo. Vznik Státu Izrael je u nás obecně přijímán pozitivně, jako takový se neproblematizuje a dokonce pod vlivem převažující proizraelské historiografie se akceptuje ve vyprávěcí formě zakladatelského heroického nacionálního příběhu. Podobně i náš podíl na tomto „příběhu“ (David Ben Gurion: “Tyto zbraně nás zachránily…”) je interpretován pod tímto úhlem, téměř jako nějaká spontánní akce Čechoslováků na pomoc proti arabské přesile bojujícím a zoufalým Izraelcům, což nám samozřejmě při současných vzájemných vztazích dává kladné body a vylepšuje image České republiky. Klíčový aspekt – pomoc Izraeli jako součást sovětské velmocenské hry – se upozaďuje. Přitom to mohlo být přesně naopak!
Když se po rezoluci OSN z jara 1947 rozjeli emisaři Židovské agentury do celého světa, aby sháněli zbraně, ti, kdo je měli, vycítili skvělý kšeft. Československo, během studené války jeden z největších exportérů zbraní, ale nechtělo o zbraních s Izraelci nejprve vůbec jednat, neboť ve stejnou dobu již běžela jednání s Egyptem a Sýrií. To se ale sovětské straně vůbec nelíbilo, a proto Prahu tehdejší náměstek ministra zahraničí Valerijan Zorin varoval: …vzhledem k pozici, kterou zastáváme v Palestině, bychom měli Gottwalda upozornit na to, že prodej zbraní Arabům by mohli využít Anglo-Američané proti nám.”
V listopadu 1947 ale OSN na Palestinu a sousedící státy uvalila zbrojní embargo. V jednáních se přesto pokračovalo, ale teď již s tichým souhlasem Moskvy, která si ale vzhledem k embargu nechtěla pálit prsty tím, že by se přímo angažovala, a tak československé dodávky létaly z Žatce přes jugoslávskou Podgoricu. Pokud by Stalin řekl jedno jediné slovo proti, poslušně bychom jako například v případě Marshallova plánu sklapli a izraelské emisary rychle vypakovali. Suma sumárum, na pokyn Moskvy jsme diplomatické styky přerušili (1967), na pokyn Moskvy jsme vztahy zmrazili (1952-1953) a se souhlasem Moskvy a v souladu s její politikou jsme je také navázali (červenec 1948). S naší svobodou, potažmo samostatností to mělo pramálo společného.
PS: Pomoc Izraeli je jeden z mála případů, kdy se chlubíme dodávkami zbraní jiné zemi, a tím i podporou nějakého válečného konfliktu. Pochybuji totiž, že by se například prezident Klaus pokusil zpestřit nedávnou návštěvu Egypta tím, že by se svým hostitelům při nabízení maldoboleslavských škodovek připomněl s československým vývozem zbraní během 50. až 70. let. Přitom tato pomoc byla kvalitativně (na popud a pod záštitou Moskvy) podobná a co do rozsahu mnohem rozsáhlejší.