Časy podobné, ne-li větší hvězdné slávy českého národa nastaly právě v tyto okamžiky. Země české ač dosud poslušné dítky církve eurounijní začaly tepat do zlořádů jejich a pranýřovat rozmařilý život služebníků slova i práva eurounijního, jakož i nepravosti v deficitech demokratických a v přerozdělování desátků zemědělských.
Zřídlem neklidu tohoto stala se pražská diecéze modroptáčnická, v jejímž středu působil slovutný profesor slova univerzitního Václav z Klausi, muž mimořádného nadání rétorického, mistr slova psaného ve vědách ekonomických i meteorologických a podle svědků očitých i majitel schopností věšteckých a léčitelských. Při svých studijních cestách po Evropě shledal stav církve eurounijní v hrozivém stavu, jenž uvrhl ho do zoufalství a beznaděje. Při modlitbách ke svému patronu, sv. Hayekovi, jal se sepsat několik traktátů a polemik, mezi jinými De civitate Bruxelensis a Contra Europae, které si brzo i vlivem ohnivých kázání jeho získaly zástupy příznivců a nadšených uctívačů.
Upřímná snaha o očistu církve eurounijní ovšem tvrdě narazila. Ze všech stran se na odvážné české hlavy snesla kritika a zloba komisařenců. Poté, co spojená vojska kardinálem Barrosem vyhlášené křížové výpravy v krvi utopila povstání odbojných irských apostatů a celé to nevděčné plémě po meči i přeslici vyhladila, obrátila se síla a zášť eurokřižáků na země české, by je ze všech stran napadla a právu eurounijnímu opět v zemi české průchod vymohla.
Do města Brusel byl svolán koncil, který měl schizma moci národní a evropské vyřešit a Evropu na novém základě podle ujednání lisabonského opět sjednotit. By však právu a demokracii učiněno bylo zadost, bylo koncilem rozhodnuto poskytnout veřejné slyšení Václavu z Klausi a jeho stoupencům, by v otevřené a učené při své názory obhájili.
Skromná výprava Václava a pomocníků jeho, Hradila z Janova, Ondřeje Alexandrijského a Slávy z Jákle, pak dorazila do města a nic nedbala na posměšky a opovržení sjednoceného lidu evropského.
Článek po článku vyvracel nebojácný Václav z Klausi obvinění a přítomné hlavy pomazané již zoufalé byly z toho, jak se jejich obžaloba řiti v prach (podle nového pravopisu řítí). Kronikáři pak zaznamenali mimořádnou událost – trpělivost ztratil přítomný francouzský král František I. Všudypřítomný, Všemocný a Nejsličnější, který vytrhl přítomnému kardinálovi Barrosovi pergamen ujednání lisabonského a se slovy „Podepiš!“ tasil na Václava z Klausi meč.
Ni ostrá slova, ni brachiální násilí však nezviklalo odhodlání českého reka vytrvat a nesejít z cesty pravdy a slov svých, euroskeptických. Byť vyzýván, po dobrém či po zlém, by se vzdal všech svých bludů euroskeptických, především bludu suverenity národní, a také, aby přestal zpochybňovat přesvaté dogma církve eurounijní, totiž že toliko a jedině sociální stát a společná zemědělská politika jsou základem a zdrojem všeho myslitelného dobra a blaha pozemského i nebeského, vytrval. Nepomohli ani hrozby francouzské, německé či španělské, nepomohlo ani očerňování zrádci domácími v žoldu bruselském, v čěmž vynikal komisařenecký zlolajník Švidla z Hradce.
„Zde stojím a nemohu jinak… Nepodepíšu!“ burácelo jasně a zřetelně síní bruselského koncilu a jako rozpalující uhlíky se zavrtávalo do sluchů zlotřilých komisařenců. Pojali vůči statečnému Václavu takovou nenávist, že se na něj div nevrhli. On však snášel urážky s klidnou tváří, věda, že modrá jeho pravda zvítězí!
Konec pak byl tragický… Václav z Klausi byl prohlášen za bludaře víře euroevropské nejnebezpečnějšího, který svými spisy jen zmar, zkázu a rozbroje rozsívá a jako takový musí být popraven.
Památný den nastal 6. července 2009 – Václav z Klausi byl vyvlečen ze své kobky, posazen na posměšnou standardizovanou eurokáru a vezen ulicemi Bruselu. Na hlavu mu byla posazena posměšná papírová čapka s eurohvězdičkami a s nápisem „Jsem euroskeptik a nepatřím do civilizované Evropy!“ Zemřel pak mučednickou smrtí na hranici, zpívaje si přitom chorál „… Adam Smith je můj Pán, s ním nebudu mít nedostatku…“. Hranici pak tvořily výhradně eurojezuity zabavené paměti Margarety, vévodkyně z Falkland a Malvín, která byla koncilem upálena jako čarodějnice pouhé dva dny před slyšením Václava z Klausi. Krutému osudu neunikli ani Václavovi věrní, byvše potupně vláčeni ulicemi Bruselu a pak veřejně uknihováni výtisky smlouvy Maastrichtské.
Zlolajné jednání eurochásky bruselské vyvolalo v řadách českých nesmírné pobouření a pod stížnost církvi připojily své pečetě stovky českých pánů i měšťanů. Vrchní zemský správce Toposlav zrušil platnost veškerých eurounijních paktů a úmluv na území českém a vyhlásil vystoupení země z eurounijní církve. Známí příznivci a přisluhovači Bruselu byli máčeni ve Vltavě a poté hnáni na zemské hranice. Několik z nich však v čele Oralem z Mírova uniklo spravedlivému hněvu a na svých panstvích na Ostravsku se jali svolat bunt a paktovat panskou jednotu proti nařízení správcovým. Země se ocitla na pokraji rozbrojů, běd a strastí válečných.
Odbojným Čechům se však dostalo nečekané pomoci od polského krále Kačera I. Mocného a jeho stavů. Ti se však, místo obeslání koncilu a filozofických disputací, rozhodli rovnou povolat do zbraní hotovost zemskou a zaútočit na shromažďující se šiky eurokřižácké. První zvědové již hlásí, že ořové polští se napájejí již z rýnských vod a míří přímo na Brusel…