V dubnu 2009 byla zahájena v Tereziánském křídle Pražského hradu výstava fotografií z První světové války. Kromě unikátní a ve své celistvosti jedinečné fotografické série výstavou vibroval „tajemný“ podtón – autor neznámý. MF Dnes o identitě údajně neznámého fotografa referovala při zahájení takto: „Autora více než 90 let starého svědectví o odvaze, smrti i každodenních radostech vojáků se historikům nepodařilo vypátrat. On přitom není úplně anonymní – jeho tvář lze spatřit na několika záběrech. Urostlý nadporučík u fotografického stativu, na železničním vagonu, u štědrovečerního stolu či nahý u řeky. Avšak koho z desítek důstojníků ze jmenných seznamů pěších pluků přiřadit k podobence, to se zřejmě zjistit nepodaří.“
A hle, co se nestalo. Netrvalo dlouho a identita fotografa byla známa. Přihlásil se totiž jeho potomek, který se v mládí zděděných negativů lehkovážně zbavil, ale poté, co fotografie viděl v novinách a na výstavě, bezpečně poznal, že oním nadporučíkem je jeho děd, Jindřich Bišický. Tady by celá zápletka mohla skončit a my bychom se mohli radovat z českého Roberta Capy. Jenže…
Médii prezentovaný happy-end o tom, jak se náhle našel autor, je trochu milosrdným fíkovým listem, který podle mého názoru maskuje amatérismus kurátorů výstavy. Je skutečně znakem odvahy pustit se do výstavy jedné z nejucelenějších fotografických kolekcí, aniž bych znal jeho autora, ale přitom měl k dispozici celou řadu indicií, které mi na údajného neznámého mohou ukázat. Být kurátorem výstavy, tak se budím každou noc hrůzou z ostudy, že mi někdo jméno fotografa na vernisáži pošeptá do ucha – což se také víceméně stalo. Jan Haas z Vojenského historického ústavu se ve stejném článku v MF Dnes vyznával, „…že i jeho pohltila silná fotografova výpověď…“. Možná se však měl více soustředit na identifikaci fotografa.
Nadporučík v kupce sena?
Historici mohli minimálně popsat postup, jakým se snažili Bišického hledat. Nebo se vůbec nesnažili a spokojili se s tím, že se to „…zřejmě nepodaří zjistit“? Samozřejmě, po bitvě každý generálem, respektive vojenským historikem, ale skutečně bylo tak těžké dohledat konkrétního důstojníka zvláště, když k němu existovalo několik zjevných indicií? Za a) sloužil u 47. pluku, za b) byl to nadporučík a této hodnosti tam bylo údajně „několik desítek“, tedy méně než sto, ale hlavně za c) – Tomu, kdo celou kolekci viděl, muselo být jasné, že už i vzhledem k době vzniku a prostředí nešlo o nějaké hobby-fotografování ve volném čase, ale profesionální práci na plný úvazek, vykonávaný se souhlasem, nebo dokonce na příkaz velení.
Každý, kdo četl Haškova Švejka, ví, čím byl pověřen jednoroční dobrovolník Marek… Jak se zpětně ukázalo, Bišický úzce spolupracoval s historikem pluku baronem Ludwigem von Vogelsangem, se kterým si pak dopisoval až do své smrti. A tento baron, jinak potomek vlastníka pluku, vydal v roce 1932 knihu Das Steirische Infanterieregiment Nr. 47 im Weltkrieg (Štýrský pěší pluk č. 47 ve světové válce), ve které byly údajně Bišického fotografie otištěny. Je jich tam na dvě stě!
Věděli-li autoři výstavy, že „neznámý“ fotograf byl důstojník, sloužil u 47. pluku a víceméně oficiálně fotografoval plukovní životaběh, měli tuto knihu v ruce? Domnívám se, že jsou-li v ní dvě desítky Bišického reprodukcí, musí tam být s velkou pravděpodobností zmíněn i on, ať už jako autor fotografií, nebo někdo, kdo během italského tažení pluku v roce 1917 soustavně fotografoval dění v pluku – pochybuji, že by se o tom kronikář pluku opomněl zmínit (taková samozřejmost to nebyla), zvlášť když tito dva důstojníci spolu navázali pevné a celoživotní přátelství. Věděli o této knize kurátoři? Nebo minimálně konzultovali historii 47. pluku s někým z rakouských kolegů a pokoušeli se hledat i tam?
FKÚPRI
Dobře, dejme tomu, že historici dělali, co mohli, propátrali každý možný archív, domácí i zahraniční, ptali se mnoha kolegů, českých i zahraničních… a nic nevypátrali. Nemohli pak, s určitým předstihem před samotnou výstavou, vyvolat ve spolupráci s médii (MF Dnes by určitě ráda spolupracovala, pokud by jim nabídli kurátoři „exkluzivní“ materiál) nějakou kampaň, pustit některé fotky (a hlavně ty s autorem) do médií? Sám potomek Rybák připustil, že fotografie poznal již v tom momentu, kdy si o nich přečetl v médiích a viděl jejich reprodukce. Možná je to trochu ve stylu „federální kriminální ústředna pátrá…“, ale pořád lepší, než měnit popisky pod fotografiemi, například „neznámou ženu z Haliče“ za „manželku Jindřicha Bišického“!
Vlastně se nic nestalo
Jak je vidět z oslavných článků z médií, vlastně se nic nestalo, naopak. Pro média je totiž „příběh“, kterého jsme nyní svědky, zajímavější, než kdyby kurátoři „jen“ odhalili výstavu s již známým autorem. Média tak nejsou jen zprostředkovateli a informátory, ale aktivně pomáhají, jsou hybateli dění. I díky nim se přece našel zapomenutý autor. Postava ohromeného potomka, který se s fotografiemi svého předka, kterých se tak nerozumně zbavil, opět shledává, identifikuje je, symbolicky je vrací tam, kde mají být a kam patří… prostě sofistikovaná Pošta pro tebe. Na průlomovou kapitolu české vojenské historie a české fotografie ale trochu málo.
Pane Bišický, sorry
Není pochyb o tom, že česká fotografie znovuobjevila v Jindřichovi Bišickém mimořádně talentovaného fotografa-amatéra, který nám zanechal jedinečné vizuální svědectví o dramatické kapitole našich dějin. Není pochyb o tom, že se Bišický, a doufejme, že bude mít štěstí na kvalitního historika a vykladače, zařadí do kontextu dějin světové fotografie. Přejme mu, ať se s jeho dokumentární a umělecký odkazem seznámí celá Evropa.
Způsob, jakým jsme mu umožnili vystoupit z přítmí zapomnění ale vzbuzuje rozpaky.
PS: Tady je pár fotek z exteriéru…