Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Barcelona, klucí vopálený…

Přes odpudivé bafuňářství Ivánka Horníka a spol. se na hlubokém dně jejich úplatných hříšných duší krčil nadšený fotbalový fanda, který se občas prodral z „kapřích“ českých fotbalových poměrů a dokázal žasnout nad tím, jak vypadá skutečný fotbal. Jejich obdiv k božským Kataláncům se zdál být nefalšovaný, byť vyjádřen slovy nehledanými: „Barcelona, kluci vopálený, jen to tak šolíchaj, ty vole, ty by nám zatlačili voči!“ 

Ve svém obdivu nebyli a nejsou sami. I samotný Sir Ferguson, všemocný vládce ManU, otevřeně přiznal, že nad barcelonským šolícháním „…slintal.“ A kdo viděl Barcu, jak nedávno rozsekala rozdílem třídy vůbec ne špatný Real… prostě současný klubový fotbal ovládá Barcelona.

 

Útočná eskadra smrti Xavi, Iniesta, Messi, Villa či Pedro likviduje jednu obranu za druhou a zvláště hobit z Argentiny běhá, hraje a nahrává jak z jiné planety. Na druhou stranu se na MS ukázalo, že mu ještě kousek do božského Maradony, který sám rozhodoval zápasy a průměrné kluby tahal na svých kopačkách vzhůru, chybí. Nemá-li za sebou perfektně seřízený stroj fy Barca a spol., je jeho výkon poloviční.

Reklama

 

Španělský fotbal vůbec na posledních ME a MS potvrdil, že má výjimečné hráče i mužstvo a pokud tuto formu potvrdí i na dalším MS, může se z Iniesty a ostatních stát legendární generace podobně jako v padesátých letech z Ference Puskáse, Zoltána Czibora, Sándora Kocsise, Józsefa Bozsika a Nándora Hidegkutiho, kteří vládli, až na slavnou bernskou porážku, fotbalu až do revoluce 1956, kdy se jako tým rozpadli a přepustili žezlo Brazilcům.

 

Je to vůbec zajímavá otázka, vidíte nějaký sehraný tým a říkáte si – je právě tohle ta legendární squadra, o níž se bude učit v dějinách fotbalu? Nastala již ta správná konstelace? Na konci devadesátých let jsem si myslel, že to bude Manchester United kolem Paula Scholese, Davida Beckhama, Ryana Giggse či Davida Beckhama, ale ze zpětného pohledu to spíše než fotbalová krása byly dramatické obraty v posledních minutách a napínavá prodloužení jako například legendární finále Ligy mistrů s Bayernem, které dávaly jejich hře náboj, šťávu a věhlas. Pak to mohla být třeba vítězná francouzská sestava konce devadesátých let (Deschamps, Blanc, Petit, Desailly, Lizarazu, Thuram, Zidane, Vieira, Henry, Makélélé, Trezeguet) a soudě podle útočného výkonu německého mužstva, má solidně našlápnuto i multikulturní D-tým.

 

Buď jak buď, Bohumil Hrabal básnil o Hidegkutiho kličkách, já mohu totéž říci o Messiho zrychlení, Iniestově řízení hry a Villových zakončení.