Podzim New York proměňuje v ateliéry filmového studia, kdy jen čekáte, až se vám za zády ozve výkřik „Akce“ a vy se náhle stanete komparsistou v nějaké těžké romantice. Navíc město zase o kousek pookřálo – opět nabírá svoje původní tempo a švih, soudě alespoň podle stavu před třemi roky, kdy byla na místních ještě stále cítit „deka“ z 11. září a na dolním Manhattanu bylo tak trochu mrtvo.
Město ale poznáte až když začnete používat jeho dopravní prostředky – například u domorodců oblíbený a velmi levný způsob přepravy mezi New Yorkem, Washingtonem a Philadelphií ČajnaBas. Pro ty, kteří holdují zážitkové turistice, nechtějí platit horentní sumy za neautentická dobrodružství a nevadí jim balancování v hraně legality, vítejte na palubě. A nebo jinak… chcete-li si vyzkoušet, jak se alespoň velmi přibližně cítí utečenci pašovaní v kontejnerech čínskou mafií, vítejte také. A nebo ještě jinak… chcete-li proniknout do podstaty čínského kapitalismu a jeho úspěchu, tak neváhejte ani minutu.
Začíná to nevině – hledáte nejlevnější způsob dopravy, leteckou automaticky vylučujete, auto nevlastníte a za Amtrack, takové ČD Made in USA, se vám ještě pořád nechce dávat nějakých sedmdesát babek. V ten moment na vás vyskočí neodolatelná nabídka za 25 dolarů, což je vzhledem k vzdálenosti málo i na české poměry. Optimismus vám dodá i to, že lze objednávat a platit i po internetu (brzy však poznáte, že je to chyba a vyplatí se spíše solit na dřevo až v momentě, kdy míjíte řidiče). Takže vzhůru…
První podezření budí sama autobusová zastávka, respektive její neexistence. Jen hloučky ostřílených cestovatelů vás upozorní, kam se máte zařadit. Jen pro vysvětlenou, autobusy ČajnaBas stojí na malém plácku na East Broadway, což je živá, ale hlučná a špinavá část China Townu. Poslušně se tedy řadíme do fronty cestychtivých pasažérů, z nichž někteří si již preventivně rozkládají stoličky a vybalují domácí catering… a vědí proč.
Autobus totiž nechce přijet – při první půlhodině nás to nechává klidnými, neboť za 25 dolarů přece nemůžete chtít na sekundu přesný šinkanzen. Po hodině už nervozita narůstá zvláště mezi těmi, kteří mají pevný „skedžl“ a čínská nedochvilnost jim ohrožuje kariéru nebo milostný život – drobná černovláska pokukuje po hodinkách, v DýSý má sjednaný pohovor v práci… hovorný Ind zase vraští čelo, neboť si vzal jednodenní dovolenou a jede za svojí dívkou, která žije ve Philedalphii. To thymolínový Londýňan, v perfektně padnoucím obleku z Bond Street, který se bůhví jakým řízením osudu ocitl na tomto místě, je stále klidný, zdvořile se usmívá a udržuje standardní konverzaci. Marně se snažím dovtípit, co tu vlastně dělá – asi nějaký milý výstředník hledající nevinné rozptýlení. I ten deštník má! Prostě Englishman in New York.
Po dvou hodinách už dochází trpělivost i nám, hlavně proto, že stojíme pod železným mostem, který se každou chvíli rozduní pod přijíždějícím vlakem a z blízkého čínského bufetu, proti němuž jsou pražské „šťastné rodiny“ luxusní pětihvězdičkové restaurace, se při každém otevření dveří vyvalí nepopsatelná směs eau d´cité chinois.
Něco se určitě stalo, protože nejenže nedorazil náš spoj, ale ani další, které měly vyrazit po nás. Prostě jindy rušný broadwayský Florenc zel prázdnotou. Drobná Číňanka, head of sales support and marketing, CEO, CFO, CIO, COO a hlavní akcionář společnosti v jedné osobě, nás sice stále uklidňovala, že je všechno ok, ale to, že co chvíli zaběhla do své kanceláře (…ano, byl to ten bufáč) a energicky mluvila do mobilu, svědčilo o opaku. Bylo to ostatně zbytečné – jestli chtěla před námi něco utajit, stejně jí nikdo nerozuměl a domluva se vedla čistě v neverbální rovině.
Nakonec se k nám přitočil jeden domorodec, který předtím vyzpovídal místního policajta – prý se tady ráno střílelo a policie tu udělala razii, řidiče zatkli a autobusy nechali odstavit. Na místě totiž operovalo více autobusových, říkejme tomu dopravců, jejichž vyvolavači se o potencionální zákazníky dosti urputně a neurvale přetahovali. Vzájemné potyčky pak vyústili v regulérní přestřelku. Trh s dopravou nezaměstnaných, zamilovaných a Středoevropanů za 25 dolarů je zřejmě natolik lukrativní, že za nějakou tu menší přestřelku stojí. Tomu říkám customer relationship management… Koneckonců jsme v čínské čtvrti, mafie a triády tu musí být jako doma.
Informace o razii se sice nedala ověřit, přesto vyvolala rozruch mezi čekajícími. Několik nervově slabých jedinců opustilo svá dlouho hájená místa ve frontě. První známky nervozity se objevily také u našeho Londýňana. Nervózně si přejel rukou po bradě a thymolínový úsměv mu trochu povadl. Neověřená informace ovšem spustila vlnu dalších spekulací a zaručených zpráv. Každý přispěl s troškou do mlýna. Například že autobusy nesloužily jen jako pravidelný tranzit lidských osob – podle potřeby se do zavazadlového prostoru vešel i nějaký karton cigaret, bedna s alkoholem či neškodně se tvářící ovoce. Prostě když příbuzný v DC potřeboval rychle logisticky vypomoci, řešil to přes ČajnaBas. No a jeden z autobusů prý odchytli policisté a údajně se tam něco pašovalo. Drogy? Zbraně? Jaderné hlavice? Dalajláma? Usáma? To už nebohý Londýňan jen zacukal jinak bezchybným úsměvem a se slovy „This is too much, guys…“ po anglicku zmizel. Měkota…
Sportovní duch nás ale neopustil a jak se praví v knize knih, víra tvá tě zachrání. A skutečně… najednou, kde se vzal, tu se vzal, zánovní greyhound autobus. Rychle jsme naskočili a vděčni (jak málo stačí) jsme se zabořili do nepříliš pohodlných a opotřebovaných sedadel. Hlavně že už jedeme. Autobus se dal do pohybu a světe div se, žádná četa policistů do něj nevtrhla a nezačala prohledávat vůz, takže pohoda, klídek a tabáček…
Vedle nás se usadil starší, světem protřelý Číňan, který stejně jako my prožil všechny štrapáce s čekáním, a svým nervózním pohybem nás stále udržoval ve střehu. Bez ohledu na etnickou spřízněnost dal přednost roli nespokojeného zákazníka a neustále vykřikoval, ukazuje přitom na řidiče: „Did you ask them? Did you check? Ask, because you cannot trust those people.“
A měl ve svých obavách pravdu. Ještě jsme se ani nevymotali z centra a autobus najednou zastavil hned vedle jiného, prázdného. Řidič vstal a řekl jedinou větu – „To Philadelphia“ a ukázal na vedlejší autobus. Číňan se na mne koukl, tak trochu se zadostiučiněním ve stylu „vidíte-já-vám-to-říkal“. Jako vycvičení výsadkáři se na povel zvedáme a přesun zvládneme v bleskovém čase. Co by se stalo, kdyby autobus takhle zastavil uprostřed dálnice, ani nechci domyslet. Takže sedíme v novém autobuse, s bágly na kolenou, připraveni k dalšími výsadku. Teprve když autobus definitivně ukrajoval první kilometry po hlavní dálnici ve špinavém Jersey, bezútěšná průmyslová krajina, spoutaná kilometry dálnic, plná bývalých továren, ohyzdných přístavů a ropácky vyhlížejících kališť, jsme začali věřit, že dorazíme do cíle.
Podíval jsem se na hodinky – uplynuly přesně čtyři a půl hodiny od doby, co jsem měli původně vyrazit. Černovláska už nový džob vzdala, Ind proklínal řidiče, že mu zkazil rande, jen světem protřelý Číňan se stále tvářil urputně a zatvrzele… kdo ví, co se mu honilo hlavou. A výstřední Londýňan? Asi někde v pohodlí první třídy vzpomínal, jaké to zažil v neřestném New Yorku dobrodružství.