Zcela současná koczka ovšem nebyla jediným překvapením, které mi připravila výstava díla Václava Hollara, která se koná v paláci Kinských na Staroměstském náměstí od října 2007 do ledna 2008. Na začátku jsem lovil z paměti, co tak o Hollarovi vím, kromě toho, že je po něm pojmenována galerie a že to byl český umělec doby války třicetileté, emigrant a významný rytec. Výstava, kterou tímto vřele doporučuji, sice přenese návštěvníka do doby Třicetileté války, kdy se evropské národy s nebývalou krutostí a intenzitou řezaly, Svatou říši římskou národa německého a Čechy nevyjímaje brázdily armády, vraždilo se, plenily se pevnosti a města, prostě první pořádná moderní celoevropská vyhlazovací válka. Ale v Hollarových rytinách se odehrává zcela jiné drama, respektive antidrama… žádná hrdinská bitva, žádní zubožení žebráci ani zoufalé vdovy, jen tichá idyla městských panoramat a tiše plynoucích řek, sem tam jen symbolicky opatřených zohýbanými pahýly stromů naznačujících všudypřítomnou katastrofu. Obraz bývá silnější slova, takže se může stát, že pocity, které v nás Hollarovo 17. století vyvolává – idyla klidných měst, tajemných krasavic, dvorných šlechticů a, samozřejmě, dobré koczky, se stanou jediným vodítkem k tomu, jak budeme této jinak velmi dynamické době rozumět.
Proč? Vždyť Hollar byl v podstatě komerční fotograf 17. století a živil se, lépe řečeno byl placen za to, aby zaznamenával každodenní dění a zachycoval zajímavosti na svých cestách se svým mecenášem, který ho přijal do své družiny, hrabětem z Arrundelu, jeden z nevyšších úředníků anglického království. Tak kde je ta pravá historie, kterou známe z učebnic, historie defenestrací, bitev, úkladných vražd a spiknutí? Možná to byl sebezáchovný pud citlivých jedinců, s jehož pomocí vytěsňovali bídu a tragédii a pro umění si rezervovali krásu, vznešenost a snění. Božena Němcová si také vytvořila babiččin ideální svět tváří tvář vlastní bídě a zoufalství. V čím větší hrůze žijeme, tím ideálnější máme sny, které si ti umělecky zručnější promítají do svých výtvorů. Platí to i naopak – čím lépe se máme, tím více jsme ochotni „zkonzumovat“ cizí vizuální bídu?
Možná… dnešní média a fotoreportéři, kteří mají neskonale účinnější prostředky záznamu přítomnosti než rydlo a trpělivost, se naopak předhánějí, kdo lidem nabídne větší katastrofu, detailnější záběr utrpení, barevnější „maso“. Možná to ale byl jen striktní mecenášův požadavek, aby se pak doma u krbu nemusel koukat na zmasakrovaná těla, zbídačelé žebráky, potulné žoldáky, vypálené vesnice a města a potulné psy, ohryzávající tlející kosti mrtvých lidí. Hollar možná zobrazoval věci tak, jak je chtěl vidět, anebo jak si myslel, že je chce vidět jeho chlebodárce: A jak tak ryl, prostě jen vynechal to všechno nepotřebné kolem – v prvé řadě lidi. A když už lidi, tak to byly tajemné krásky nebo perfekcionisticky nudné řady potentátů na korunovace krále Karla II.
Možná to ale jen souviselo se stylem jeho práce. I při jeho fenomenální zručnosti a píli mu muselo nějaký ten čas trvat, než vyryl Prahu nebo Londýn. Dnešní fotograf zmáčkne spoušť a finito. Hollar musel nejprve strávit nekonečné dny a týdny na kopci nad městy, aby je střechu za střechou zaznamenal a pak přenesl do svých grafik. Jediný, kdo měl tolik trpělivosti, aby mu po tu dobu stál jako model, jediným jeho mlčenlivým přítelem a společníkem mu muselo být právě a jen ono město. To se pak rychle zapomene na pomíjivé lidské hemžení i krvavé půtky pošetilých hrabat.
Nejsou to ovšem jen slavné Prahy, Antverpy či Londýny před a po velkém požáru v roce 1666, co nás k jeho dílu táhne. Hollara a jeho práci musejí určitě milovat filmoví kostyméři a kostymérky a vůbec všichni, kdo se odváží natočit historický film ze 17. století. Z jeho fotograficky přesných rytin dobových oblečení, šatů a kostýmů mají asi sto a jednu inspiraci, do čeho herce a herečky obléknout. Zaznamenal jsem dokonce v dějinách umění údajně ojedinělou sérii „válenek“, tj. takových vydlabaných huňatých živočichů, do kterých si dámy strkaly své prokřehlé ruce. No, impresionisté měli své oblíbené kopce nebo přístavy, ke kterým se vraceli, Hollar měl kostýmy a válenky.
Takže určitě jděte… uvidíte špičkové umění světové úrovně, nadýchnete se skvělé kultury 17. století a konečně se dozvíte něco o osudu jednoho výjimečného Čecha.