Maják naděje
Watergate
Prima si jako
připomínku výročí aféry Watergate (9. srpna 1974 oznámil Nixon svoji rezignaci)
střihla klasiku Všichni prezidentovi muži (1976, rež. Alan J. Pakula). Film
je „klasický“ hlavně v tom, jak se snaží vyprávět ten „správný“ pohled na
Watergate – boj dobrých proti zlým, sympatických novinářů proti nečestným politikářům. Otevřeně
přiznám, že detaily o Watergate „minutu po minutě“ neznám, proto kácení falešných
model přenechávám jiným.
Bez ohledu na
faktickou skutečnost je ale film sympatický svým civilním zpracováním –snaha
uchovat co nejvíce z klíčového politického poselství způsobila, že zde nejsou
žádná klišé politických detektivně laděných thrillerů nové doby – odbočující
linie, filozofická pseudomoudra, cukerínově uslizlý konec, Redford
s Hoffmanem se neprohánějí v jaguáru ani nestřílejí po temných
agentech FBI, neklátí jednu krasavici za druhou, nejsou to rozervané typy drsně
sympatických ztroskotanců, utápějících tragickou smrt své manželky a tří dětí
v alkoholu a pohrdání světem… Jsou to „jen“ idealizovaní novináři, kteří
hledají informace, píší o nich a zveřejňují je, vskutku „obyčejní Američané
zachraňující étos své země“.
Píárko, vzor 1957
Dramaticky zajímavější
film nabídl kanál MGM, což je zkratka pro domov filmových důchodců, odložených archivních
umrlců, kteří byli slavní, pokud vůbec byli, jen v období svého vzniku. Nicméně
občas se tam ocitne i film vynikající (jednou jsem tam zahlédl i Passoliniho).
V neděli krotitelé lvů vypustili Sweet smell of success (1957, rež.
Alexander Mackendrick) s napomádovaným Tony Curtisem a hromotluckým Burtem
Lancasterem alias slavným sloupkařem nejmenovaného deníku J.J. Hunseckerem, jehož
sloupek má tak velký okruh čtenářů a tím pádem i vliv, že se do něj každý snaží
dostat, od politiků, umělců, až po mafiány, kteří provozují „legální“ bar. A
ten, kdo je tam má dostávat, je právě PR man Sydney Falco alias T. Curtis.
Již to, že sloupkař
byl v padesátých letech něco mezi celebritou, kazatelem a opinion-makerem,
je pozoruhodné a ukazuje, jaký vliv měl tisk ještě před masivním nástupem
televize a později i internetu (a jaký vliv současný tisk již zdaleka nemá). O
tom si Steigerwald, Komárek nebo Hekrdla mohou nechat jen zdát. Druhým momentem
je pohled na to, jak fungovalo PR v padesátých letech v USA. Věru
žádná fair play disciplína svázaná etickými pravidly to, alespoň podle tvůrců
filmu, nebyla.
O čem to vlastně
bylo? „Džej-džej“ Hunsecker se opájí svojí dokonalostí a mocí, kterou díky
svému sloupku má. Cítí se vládcem nad osudy jiných, moralizátorsko-kazatelská
fasáda však skrývá velké manipulátora a intrikána s patologickými rysy, který
neváhá drsně zasahovat do soukromí i své submisivní a na něm závislé sestry. A
právě kolem ní se točí i hlavní zápletka filmu, respektive intriky, kterou sice
iniciuje Hunsecker, ale provádí ji jeho mopsl Falco. Nechybí sice happyend,
když se intrika obrátí proti jejím zosnovatelům a pravá a čistá láska zvítězí,
ale i tak na konci zůstane trpká pachuť klasických noir filmů, temných zrcadel
lidské špatnosti a touhy po moci a penězích, pro něž jsou lidé ochotni udělat
mnohé. Jistě, je to moralizující, ale svým způsobem poctivý film (už jen na
scénáři a dialozích by se mohli čeští kandrdasové řemesla učit – české filmy by
pak nevypadali tak beztvaře, rozplizle a bez myšlenky).
Dva pohledy, oba
pravděpodobně ne zcela odpovídající skutečnosti, na americkou žurnalistiku –
novinařinu jako poctivou službu demokracii, která odhaluje nepravosti politiků
a plní tak svoji úlohu hlídacího psa, a novinařinu jako obyčejný
kšeft, kde hlavní slovo má ten, kdo zaplatí víc, nebo nabídne protislužbu – od
pomluvy, napadení protivníka, nebo dohození vlastní holky (i to tam Tony Curtis
v zájmu otištění té správné informace udělá).
Redford, Curtis,
Evžen
Do nedělní partičky
krasavců s thymolínovým úsměvem, ztepilou postavou a neodolatelným
sexepílem se mi během nedělního filmového soireé vtěsnal i typ na první pohled
zcela nežurnálový – mladý Jan Kraus aka Evžen, hlavní hrdina zapomenuté
absolventské práce Evžen mezi námi
(1980, režie Petr Nýdrle).
Hraje tu z malého
města přišedší básnické střevo, které ochutnává rub i líc pražského cvrkotu. Sice
zametá ulice, ale ve volném čase sedí v kavárně Slávia a potí své první
verše. Těžko odhadneme, je-li talentem Rimbaud, nebo Calligula, ale i tak ho brzy
dostihne osudová volba – jít si svou cestou s nejistou vyhlídkou na jakés
takés uplatnění, nebo vyslyšet vábení poptávky a dát svou harfu do služeb
socpopu?
Evžen sáhne po šanci,
a hle, je z něj úspěšný textař těch nejotřesnějších rýmovaček
„srdce-prudce-revoluce“. Režisér ale tuto kafkovskou proměnu z nadšeného
kandidáta umění básnických na janečkovského veršotepce vynechává, spíše se
vyžívá v prosté dokumentaci některých top „fláků“, které mu zřejmě hodně
hýbaly žlučí, a proto si s nimi ve filmu vyřídil účty. Finálním střihem nás
pak přenáší do období, kdy je Evžen textařskou hvězdou a existenciální
kocovinou nad přemírou materiálních statků pozdního socialismu, o níž tak
procítěně zpíval jeho tehdejší reálný souputník Jan Cézar (zde nebo zde), rozhodně
netrpí, naopak si užívá jako každý „vyzdviženěc“ z malých poměrů. Novinářům
pak valí do hlavy ty nejhorší fráze veksláckých dojičů socialismu.
Filmovým jazykem se
režisér trochu hlásí k šedesátým létům, Formanovu Konkursu, a snímek
rozhodně mohl být svěžím vánkem v strnulé krajině normalizační filmařiny,
kdyby se ale dostal do širší distribuce. Což se nestalo, neboť po neveřejném
promítání zmizel až do sametové revoluce v trezoru. S ním zmizel i
jeho tvůrce, aby se pak objevil v USA jako úspěšný reklamní režisér, který
shodou okolností nedávno vyhrál v Cannes v reklamkářské soutěži.
Svět je malý, a ten
filmový zvlášť!