Je s podivem, proč se Vacek dosud neobjevil jako
možný kandidát na předsednictví této strany. Podle mého názoru mu nechybí ani
určitá politická zkušenost, z několik čerstvých internetových diskusí
vyplývá, že by si v krátké době mohl získat značné sympatie určitého
voličského spektra. Pravděpodobně ale není ochoten se pouštět do jiných témat
než které důvěrně zná a v nichž si je jistý v kramflecích – takže
bychom asi od něj neuslyšeli názor na zdravotnictví nebo daňovou problematiku. Jenže
to strany jako je KSČM nikdo ani nečeká.
KSČM se sice snaží profilovat jako reálná alternativa
současnému pravo-levému soupeření, ale tyto její pokusy ve stínu dominantní
sociálně-demokratické strany končí tím, že je špatně odlišitelná a dělá dojem
jen „hlasujícího“ přívažku sociálních demokratů. Suverénnost, s jakou Jiří
Paroubek operoval se „100“ hlasy při povolebních vyjednáváních, jen tuto služebnou
pozici komunistů podtrhovala.
Komunisté by získali mnohem více procent, kdyby neopouštěli
zajeté Grebeníčkovy koleje, který úspěšně mixoval čirou demagogii
s úpornou kritikou všeho, nalevo, napravo, ale hlavně kritikou. Recepty na
nápravu podávané nejobecnějším jazykem tak aby se vždy daly natáhnout či
odvolat, všechno slíbit, hlavně nevypadat konformně s kapitalistickým
režimem. Bylo by poučné si pustit některé jeho televizní debaty – na co
nechtěl, neodpověděl, vedl si stále svou, často plácal ideo-nesmysly, ale
důležité bylo, že vyzníval nekompromisně, sveřepě a jaksi konzistentně. I jemu
však k do pravého demagoga cosi chybělo – neuměl být přívětivý, neusmíval se,
byl stále vážný a sveřepý, chyběla mu špetka politického šaškovství a la Sládek.
Filip tuto linii opustil, částečně ve snaze samostatně se
vyprofilovat vůči stále ještě vlivnému Grebeníčkovi, či opravdu z čirého
přesvědčení, že KSČM může sama nabízet nějakou alternativu. KSČM by si měla uvědomit,
že v současné politické topografii reálně nepatří mezi konstruktivní
strany s potenciálem sama vládnout, ale mezi tzv. strany
antiestablishmentové, sdružující a lovící nespokojené po celém politickém
spektru. Vojácký Vacek je ale právě přesně to, co by KSČM v dnešní době
pro svoji politickou resuscitaci po červnových úderech potřebovala. Málo
politiky, hodně kritiky stávající vládní garnitury, jasný a rázný projev,
jednoduchá řešení a hlavně… vzpomínky.
Vacek by byl totiž dobrou vějičkou na ty, u kterých výrazně rezonuje
„ostalgická“ vlna a tím nemyslím přímo komunistické aparátčíky, prebendáře
minulého režimu a ideologicky zakalené věřící. ODS se svým v mnoha
ohledech diskutabilním antikomunistickým drajvem v posledních dvou letech
probudila a do jisté míry i zaktivizovala „ostalgickou“ skupinu. Podobně jako
se v poslední době, tj. od dob pragmatických námluv ČSSD s podporou
KSČM, sešikovala mediálně slyšitelná a viditelná antikomunistická platforma,
může Vacek být předzvěstí protireakce „ostalgiků“, odmítajících apriorně danou
zločinnost minulého režimu, dělení na „my a oni“ a „vyvlastnění“ vzpomínek. Má
k tomu všechny předpoklady. Na politickém trhu zeje po antikomunistické
smršti „díra“, kterou by mohla KSČM využít a zaplnit, pokud by ovšem opět přijala
svoji pozici strany „nespokojených“. Možná se mýlím, ale o Miroslavu Vackovi
ještě uslyšíme.