Kromě sympatického antihrdiny ve mne Carridi posílil karikaturní představu kapitalistického bankéře, a to v době, kdy se u nás slovy hrdinů střediskových vesniček „…nastavovalo zrcadlo“ a slovo bankéř znamenalo nadávku vlekoucí za sebou „volstrýtskou“ kouli komunistické propagandy padesátých let – chladnokrevný, bez špetky emocí, beskrupulózně vysávající dělníky, rolníky i pracující inteligenci. Když jsem pak o mnoho let později poprvé viděl Josefa Tošovského jako čerstvého šéfa polistopadové centrální banky, měl jsem pocit, že italská vláda půjčila Carridiho jako humanitární pomoc rodícímu se kapitalistickému bankovnictví u nás – drsný člověk pro drsné poměry. Na tyto záblesky hravé dětské fantazie jsem si maně vzpomněl, když se po letech objevilo jméno Josefa Tošovského v médiích v souvislosti s novými odhaleními v archivu ministerstva vnitra. Našly se dokumenty, podle nichž nejenže spolupracoval s komunistickou StB, ale sám ji také úkoloval. Odhalení se objevilo jen několik dní poté, co se dostaly ven podobné informace, tentokrát týkající se Jarka Nohavici či Pavola Mihála. Všechny tři typy ukazují na variabilitu možností spolupráce a „komunikace“ s komunistickou tajnou policií.
Začněme ale od podlahy. Každá politická elita, jakmile se chopí moci a obsazuje státní správu, trpí výrazným deficitem takových odborníků, a proto nutně potřebuje dostatek loajálních nebo alespoň ne nepřátelských odborníků, kteří zajistí plynulý chod správy a řízení. V demokratických systémech je přechod takřka plynulý a bezbolestný, neboť správa funguje, nebo by alespoň měla fungovat stejně za vlády všech politických stran spektra. Navíc se demokracie alespoň v teorii opírá o nestrannou, loajální a pod penzí zajištěnou byrokracii. Totalitní režimy jsou na tom o poznání hůře – v momentu převzetí moci musí vyměnit prakticky celou správu a byrokracii, což je proces chaotický, neorganický a vede k dalekosáhlým deficitům v celé struktuře. Takto vypadalo období 1948 – 1951, kdy se daly do pohybu desetitisíce lidí – směrem dolů šly nepřátelské vrstvy, směrem nahoru loajální komunisté a jejich přívrženci.
Ale ani to nestačilo, poptávka převyšovala nabídku. Komunisté potřebovali mnohem více odborníků a více úředníků. Strategie, které k jejich získání používali, byly různé – od přímé instalace věrných stranických souputníků, přes nalákání, svedení, přinucení a zlomení těch stávajících, většinou nekomunistických expertů, až po vytvoření pevných pravidel nového společenského postupu a uplatnění. Postupem času, jak se režim etabloval a upevňoval, se dařilo vychovávat expertní elitu, více méně loajální k režimu. Brzy se ale začaly rozevírat nůžky mezi expertní znalostí a politickou loajalitou. Chlap od volů šéfoval inženýrovi jen proto, že měl tu správnou knížku, na druhou stranu byl ale závislý na výsledcích inženýrovy práce.
Nějaký kompromis se vždycky našel, ale v době, kdy nastupuje na scénu Josef Tošovský, se již kyvadlo pomalu začíná převažovat na stranu expertů. Role se postupně vyměňují, podobně jako v italském seriálu. Tam ztělesňoval Carridi novou generaci mafiánů, bílých límečků. Na rozdíl od té předchozí, která získávala své jmění takřka „na ulici“, pomocí běžné kriminality od prostituce přes vydírání až po drogy (je třeba připomenout, že i drogy byly v mafii zprvu přijímány jako novum a přinesly, kromě násobných pohádkových zisků, i nové mechanismy ovládání komunit), se tito lidé často s elitním právnickým a ekonomickým vzděláním soustřeďovaly na zločin v rukavičkách – praní špinavých peněz, podvodné transakce, prorůstání do světa běžného byznysu a politiky. Brzy jim mafiánská tradice založená na rodinných vazbách a staromódním kodexu začala být těsná a nezřídka se dostávali do otevřených střetů s tradičními klany, které se jim většinou podařilo vytlačit z trhů a opanovat je. Tano Carridi představoval novou dimenzi zločinu.
Skupina socialistických finančníků, z nichž většina z nich se pak stala více či méně úspěšnými „otci“ českého kapitalistického bankovnictví, reprezentovala zase novou generaci socialistické technokratické elity pozdních osmdesátých let. Byli již stoprocentními produkty socialistického výchovného systému, ale úměra mezi lety strávenými v socialistických výchovných institucích a mírou ideologické indoktrinace byla nepřímá – čím déle, tím méně. Členství v KSČ nebo různých mládežnických organizacích vnímali čistě utilitárně, bez morálních dilemat, jako svým způsobem férový a jasný výměnný obchod – vstoupíš, půjdeš nahoru, nevstoupíš, máš smůlu. Snad jen Lidové milice musely být pod jejich úroveň, nikoliv ovšem z hlediska morálního, ale čistě stakusově-kulturního. Sociálně nivelizující tlak komunistické ideologie a praxe byl pro takové lidi snesitelný jen do té míry, kdy se pohyboval v rámci ideologie. V praxi byl frustrující. Pro bankéře a potažmo každého člověka počítajícího se mezi socialistickou střední třídu muselo být prostě ponižující obléknout se do maskáčů a válet se v blátě s partou dělňasů. Vojna se takto ve dvaceti, pětadvaceti dá přetrpět, ve třiceti – čtyřiceti už ne. V tomto směru si dokážu i představit, že byl někdo ochoten vyměnit milicionářskou trapnost za pár neformálních schůzek v restauraci s „určitými pány,“ kteří navíc museli mít alespoň nějakou školu, aby jim rozuměli.
Expertní znalost, kterou tito lidé získali a kterou upřednostňovali před vyprázdněnou ideologií, je stále rychleji vzdalovala od politického jádra – stranického vedení, které nezadržitelně „gerontovatělo“ a nebylo schopné reflektovat měnící se poměry, především ty zahraničně-politické. Generační paralela s Carridim proto není tak úplně od věci. Politici typu Jakeše, Biľaka nebo Urbánka (pamatujete na toho bodrého boskovického železničáře?), tj. generace antidubčekovských pučistů dosazených po roce 1969 a ovládajících všechny mocenské páky od policie přes byrokracii, média a armádu, že sice blížícím se změnám vůbec nerozuměli, ale instinktivně cítili, že pro ně představují přímé ohrožení. Proti nim ale stále sice politicky nemohoucí, ale intelektuálně připravená vrstva technokratů, kteří nejenže racionálně počítali v souvislosti s nástupem Michaila Gorbačova s dalekosáhlými reformami minimálně ekonomického prostředí, ale jak se později ukázalo, nebyl jim vůbec cizí ani náhlý přeskok do tržního kapitalistického prostředí. Sem patřili Josef Tošovský, ale i Václav Klaus, Tomáš Ježek, Dušan Tříska a další a další, většinou rekrutující se z líhně Prognostického ústavu nebo Stání banky československé.
Ve vztahu tajná služba-informace-exekutiva platilo, stejně jako dnes, že politici i technokraté pro své rozhodování potřebovali pravdivé a relevantní informace, ne vatu promletou marx-leninskou ideologií. Postupně se jediným relevantním zdrojem informací stávali špioni, estébáci a rozvědčíci. Exemplárním příkladem takového jevu byl svého času KGB, která nejenže v osmdesátých letech fungovala jako stát ve státě, ale disponovala jediná kvalitními informacemi a rekrutovala ty nejlepší mozky, jakousi kontra-elitu. Nebo si vzpomeňte na nedávnou aféru s maďarským premiérem Péterem Medgyessym, který přiznal práci s maďarskou ekonomickou rozvědkou, když, myslím, jako náměstek ministra financí tehdy vyjednával vstup Maďarska do WTO.
V předlistopadové době ovšem experti byli závislí na politicích, respektive na tom, jestli jim politici umožní přístup k informacím, kterým ale politici sami nerozuměli nebo je nebyli schopni efektivně využít. Československo sedmdesátých a osmdesátých let byl výsostně policejní stát a kontrola informací a jejich distribučních kanálů představovala jeden z pilířů komunistické moci. Před několika lety odhalil historik Karel Sieber, že komunistickou rozvědku úkolovala i Akademie věd – prostě sepsali seznam technologií a patentů, které socialistickému režimu chyběly pro průmyslovou výrobu, a agenti v příslušných zemích dostali za úkol tyto patenty ukrást. Podobně tomu bylo i u Tošovského – prostě potřeboval info o jedné západní bance a zaúkoloval „Sojku“. O tom, zda to fungovalo i naopak, lze zatím jen spekulovat. Neboť to je právě na této aféře matoucí a nebezpečné zároveň – Tošovský nepodepsal nějaký vázací akt, ale s estébáky komunikoval volně, plně si vědom všech důsledků. Nebyl k tomu přinucen nějakým vydíráním nebo nátlakem, ale pragmaticky přijal komunikaci s Stb jak součást svého postavení a práce.