První byla milá hříčka Bahrtalo – jak řekl maďarský režisér při diskusi s diváky, film s přáteli o přátelích pro přátele. Uvolněný a chválabohu na nic si nehrající snímek o putování dvou sedmihradských světoběžníků, kteří se živí tak jak se dá – nakupují v sekáči ve Vídni nebo prodávají štěně německého vlčáka egyptským zbohatlíkům. „Přátelský“ pohled je jedním z hlavních kladů filmu – nemoralizuje, nekritizuje, nezesměšňuje, není přehnaně obdivný ani povýšenecký. Prostě sleduje kámoše při jejich každodenním pinožení a bere je takové jací jsou… ani bohatí, ani chudí, ani ne moc chytří, ale také žádní blbci. Prostě normální.
To druhý snímek, Il divo, byla zcela jiná káva, pravá italská. O co je současná filmová tvorba apeninského poloostrova nudná, o to víc je naopak italská politika jedno velké plnokrevné drama (a komedie, samozřejmě). Co politik, co dekáda, to zaručený námět na kvalitní thriller. Il divo je hraná fikce o legendě italské politiky posledních třiceti let Giuliu Andreottim (ministr obrany 1959-66, 1974; ministr vnitra 1954, 1978; ministr zahraničí 1983-1989; premiér 1972-3, 1976-9, 1989-92), prototypu italského konzervativce a klerikála, machiavelisty a obdivovatele klíčové figury italské poválečné stabilizace Di Gasperiho. Politika žijícího ve stínu zavražděného Alda Mora, kterého z rukou Rudých brigád mohl zachránit, ale spíše nechtěl…
Možná vám jméno Andreotti nic neříká, každopádně naposledy se o něm psalo v souvislosti s podezřením, že byl napojen na mafii. Výčet všech politiků, mafiánů a novinářů, kteří jsou ve filmu zmíněni, něco řekne opravdu jen znalci místních poměrů, ale nakonec si některá jména přece jen vybavíte – takový Toto Riina, Giovanni Falcone, Francesco Cossiga aj. Režisér Paolo Sorrentino mistrně kombinuje obrazově a dramaticky efektivní postupy filmové mafio-detektivky cattaniovského střihu a skvěle vede herce v čele s „andreottiovským převtělením“ Tonim Servillem. Vzniklo tak třaskavé politické drama, povinné pro všechny politology a historiky 20. století. Jako doporučení budiž i to, že film získal Cenu poroty na letošním MFF v Cannes.
Skutečně brutální filmovou operaci jsem ale podstoupil až na konci večera – důrazně varuji každého (zvláště pak ty odchované českou „přívětivou“ filmovou poetikou a humorem, kdož nejsou připraveni na surovou dávku reality kombinované s přímočarou filmařinou) před tímto brazilským filmem José Padilhy, vítěze MFF v Berlíně. Řeknu-li „tvůrci Města bohů“, filmoví fanoušci vědí. I když se v euroamerickém okruhu podobné filmy s námětem drogové problematiky a boje proti dealerům také točí, je to vždy trochu studiově nakašírované a jaksi utlumené. To Brazilci se s tím moc nemažou. Je to podobný rozdíl jako když posloucháte Metallicu a Sepulturu.
Zkrátka, Tropa de elite je o elitní protidrogové brigádě (brazilská obdoba americké SWAT), která operuje v brazilských favellách, a bojuje na dvou frontách. Jsou to fanatici, pro něž je jediným přijatelným řešením konfliktu zabíjení a jejichž brutalita je reakcí na zákony džungle, kterým se rychle přizpůsobují. Vězně nebereme. Jsou to vysoce efektivní mašiny na smrt s krátkou životností a nečiní jim problém zastřelit na místě dealera stejně jako „obyčejného“ zkorumpovaného policajta. Welcome in Rio!