Máme také jasno, kdo za to může a neváháme na něj ukázat prstem – Robert Mugabe. Nasazujeme mu oslovskou čepici, čertovské rohy i novou dentální výplň (viz týdnovský „…upír z Harare…“). Jeho jméno se stalo synonymem bezohledného diktátora, omezeného a mocí opilého ješitného starce, který se zuby nehty drží moci i za cenu toho, že sebou stáhne i celou zemi. Vměšuje se do procesu svobodných voleb, dělá škodlivé zásahy do ekonomiky a izoluje zemi od zahraničních investic.
Takových diktátorů po světě máme, takže proč zrovna on? Je to tím, že Mugabe má mocného žalobce v bývalé koloniální velmoci Velké Británii? Je to tím, že spáchal něco mimořádně odporného a zavrženíhodného? Vždyť pronásledovat a zastrašovat své politické odpůrce a přivést zemi cugrunt není nic, čím by si měl zasloužit pozornost zmlsaných světových médií. Je to právě to vědomí ztracené příležitosti, rychlost a hloubka pádu země?
Mugabe není ani anděl, ani ďábel, jen se dostal do nevyhnutelné pasti nedospělé politiky nedospělého státu. Země nemá dostatečně zažitá, institucionalizovaná pravidla pro předávání moci a střídání, což ale není nic neobvyklého v první generaci vládců nových států. Není to také nic, co bychom neznali u nás v české kotlině – také zde odešla nebo postupně odchází první zakladatelská generace politiků a způsob, jakým to dělá, spíše potvrzuje, že pravidla pro střídání moci ještě ne zcela nefungují. Rozdíly jsou jen v následcích – zatímco Mugabeho neochota a neschopnost odejít likviduje zemi a devastuje lidské životy, nad Milošovými a Václavovými eskapádami můžeme jen pobaveně kroutit hlavou a věřit, že je to časem pustí.
Mugabe má také v sázce mnohem více. Pokračuje ve své vládě ze strachu o svůj život, o své dílo, o svůj kredit bojovníka proti kolonialismu a zakladatele státu, o majetek svůj a svých přívrženců. Postupně a nevyhnutelně ale toto všechno ztratí – nejdříve pověst a dobré jméno, pak odkaz, neboť už navždy bude v historii zapsán jako ten, kdo zemi dovedl k hospodářskému kolapsu a na pokraj občanské války. Ztratí i své příznivce a jestli bude napínat trpělivost svých občanů neúměrně dlouho a někomu v armádě rupnou nervy, ani život si nezachrání.
Udržet se u moci, to je klíčová otázka, nad kterou všichni autokraté světa tráví hodně času (mnohdy je to to jediné, čím se po celou svoji vládu zabývají), protože dobře vědí, že jakmile ztratí moc, nemohou si být jisti ničím. Především ne svým majetkem, svobodou a životem. Násilím nabyl, násilím pozbyl… Proto máme tolik potentátů odsouzených „doživotně“ vládnout.
Není to vůbec banální otázka – každý režim, ať už demokratický nebo totalitní, musel v dějinách problém nástupnictví vyřešit, bylať to klíčová otázka jeho přežití. Nejdříve to byl ten nejsilnější, pak ten nejstarší, pak prvorozený a nakonec ten, kdo získal většinu ve volbách. Každý z těchto způsobů byl ve své době racionální a legitimní a fungoval ke spokojenosti všech, byl-li ovšem uplatňován řádně, konzistentně a podle práva. Každý z nich měl a má samozřejmě své „mouchy“ a nejhorší okamžiky nastávaly v obdobích přechodu na jiný systém nebo když systém přestal z nějakých důvodů fungovat. Hlavně musí být predikovatelný – je to jako s inflací. Když ji očekáváte, zakalkulujte ji do svých nákladů a ty pak promítnete dál. Když ji ale nečekáte, ceny vstupů vám najednou vyletí a vy jste, máte-li již nasmlouvány pevné ceny, v průšvihu. Vím-li, že po Mugabem přijde Mugabe II., III., IV., mohu se podle toho zařídit.
Takže co s ním, lépe řečeno kam s ním? Lze najít takové místo, kde by si Robert M. cítil bezpečně a nevměšoval se do zimbabwských záležitostí? Chápu, že vzpomínka na „řezníka z Kampaly“ Idiho Amina, an konzumuje svůj krvavě nabytý luxus ve Švýcarsku, může leckomu připadat nemravná, či přímo odpuzující, ale bavíme se o politice možného a prospěchu většiny, ne o morálce. V dobách studené války se to řešilo tak, že azyl takovým zločincům poskytovala jedna z „ochranných“ velmocí či nějaká jiná patronátní země. Ať už to bylo z vděčnosti za prokázané služby či z obavy, aby se nedostaly ven kompromitující informace. Dnes je to poněkud složitější, málokterá vhodná země si vezme na triko přijmout někoho, na koho se celý svět dívá skrz prsty.
Co takhle nějaký dům s vyhlídkou a pečovatelskou službou pro vysloužilé premiéry, hospic pro politiky, ústav pro odložené diktátory, tak jak to poměrně trefně ztvárnili reklamní kreativci v nové kampani na Dacii? Minimální standardní péče, vysoké zdi, návštěvy jednou týdně, skotské střiky a klid na lůžku.
Myslím, že i u nás by spousta lidí uvítala a ráda zasponzorovala nějaký ten azyl pro vysloužilé politiky, hlavně pro ty „DVA“, kteří se nemohou od svých stranických dítek odloučit, nechtějí je pustit samotné do života, neustále je musejí peskovat, mustrovat, krákat za uši, dávat jim najevo svoji intelektuální převahu a solárkovat si svá neukojitelná ega. Věčná škoda, že nic jiného než politiku neumějí – normální politik, když skončí, tak jde psát paměti, přednáší, jde do nějakého představenstva nebo si hraje s vnoučaty. Ne tak tito naši hyperaktivní, ješitní a vrtošiví staříci.
Chcete je?