A není
to ani Angela Merkelová, ani Dieter Bohlen nebo Michael Schumacher, ale
chlupatý Míša kulička, po německy Knut. Po celé zemi šíří nakažlivou nemoc
roztomilosti, zjihlosti a infantilní šišlavosti. U zoo se proto od časných ranních
hodin každý víkend tísní dlouhá fronta dospělců ověšených svými ratolestmi,
které se nemohou této hlavní atrakce celého Německa dočkat. Proti tomuto
šílenství byli Odhalení jen nevinná
dětská hra. Nic proti Moye, ale ta měla bohužel smůlu, že kolem ní marketingoví
stratégové nevytvořili žádnou „story“, která by pronikla na hlavní stránky
bulvárů – to na Knuta, nevinný kvítek čisté přírody zachráněný z rukou
zlotřilých environmentalistů, kteří ho chtěli utratit, aby v zajetí
netrpěl, se hvězdný prach sypal v tunovém balení hned od narození. Prostě,
příběh prodává.
A navíc
gorila není symbolem města Prahy, zato huňáč, i když brtník, vévodí berlínskému
magistrátnímu znaku již po staletí. Z Knuta je doslova celebrita, na níž
vydělává moře lidí. Nějaký podnikavec například použil jeho jméno a jal se
lapidárně lákat na své ubytovací kapacity sloganem: Bett hier, Knut da!, což je volně přeloženo „Na kutě tady, na Knutě tam!“ A pak že mizí lidová tvořivost… Knut
– to je excelentní case study, na které se dá ilustrovat fungování mediálního showbusinessu.
Je jedině škoda, že méďa nemluví – už by nazpíval desku, vymetl talk show,
natočil sitcom, nacpal by se do reklam od pilulek na růst srsti až po časopis
pro dospělé medvědy (možná gumové medvídky by vynechal), oženil by se a hned
rozvedl (to vše s patřičnou publicitou) a skončil by v nějaké polární reality
show.
Berlíňané
jsou vůbec tvořiví lidé a nevynechají jedinou příležitost, jak své město
ozdobit. Levicová část Berlína zbrojila na První máj a tak nebylo zdi, patníku,
lampy nebo hydrantu, aby na něm nebyl nějaký plakát, vzkaz nebo jen
nasprejovaný tag vyzývající k nesmiřitelnému boji proti hydře kapitalismu.
Během svých toulek Berlínem jsem si jich stačil vyfotit celou řadu, takže
jestli má někdo zájem, rád je poskytnu k nahlédnutí.
No jo,
málem bych zapomněl – památky, architektura, muzea, kultura… Kromě povinné Unter den Linden vrcholící pod
Braniborskou branou doporučuji shlédnout několik zajímavých architektonických pokusů
– Židovské muzeum, Památník holocaustu, skleněnou kopuli na Reichstagu a hned
vedle také ultramoderní vládní čtvrť s dominantní „tatramatkou“, jak milí
Berlíňané přezdili sídlo svého kancléře. Návštěvník by neměl zapomenout ani na
návštěvu tří dómů, Berlínského, Francouzského a Německého – je z nich
krásný výhled na celý placatý Berlín a můžete se přesvědčit, jak se pravidelně
střídá zeleň s moderní výstavbou, hypermoderní sklo & beton se
bratříčkuje s ošuntělými baráky a ohyzdnými paneláky, tu a tam problesknou
opuštěné proluky a zákoutí jak ze Stínadel. Městu se totiž jen postupně hojí
jizvy z válečných dob i z časů berlínské zdi a jen pomalu se likvidují
pozůstatky nejhorších endéráckých architektonických zločinů – například
pověstná „Erichova lampárna“, dříve též tmavě oranžový Palast der Republik, který bývalý komunistický vládce Erich Honecker
nechal zbudovat jako symbol síly a úspěchů NDR. Good bye, Erich!