V nerozborné jednotě
Autorka začíná optimisticky: „Přijede-li do Prahy na státní návštěvu premiér malé neevropské země, málo kdy to vzbudí zájem médií, či dokonce veřejnosti. V případě izraelského premiéra je ovšem situace jiná.“ Skutečně? Nehledě na to, že mediální prostor plně vytěžují VV a jejich aféra, nedomnívám se, že by Netanjahuova návštěva vzbuzovala zájem přesahující běžné normy. Ale budiž…
Dále neopomene zdůraznitt oblíbené klišé Davida vs. Goliáše, respektive malého státu „…uprostřed arabské masy.“, což si můžeme vykládat různě – možná, že izraelskými sousedy nejsou normální státy, ale amorfní útvary plné Arabů, nebo je to zdůraznění izraelské pocitu ohrožení a vědomí si nepříznivé demografické křivky do budoucna. Kdo ví…
Autorka odvážně nezamlčuje, že jsou v našem česko-izraelském svazku určité disonance, které vyluzují především kverulanti, rozkolníci a narušitelé, kteří v Izraeli vidí agresora, „…kterého je potřeba bojkotovat.“ Kdybychom se alespoň dozvěděli, kdo takové názory zastává, jejich rozbor či alespoň fundovaný odstavec k této problematice… ne, nic. Místo toho Kalhousová s uspokojením dodává, že tito jsou v menšině, neboť „…Ve vztazích mezi Izraelem a Českou republikou převládají pozitivní emoce.“ To je klidně možné, ale analytička nepřikládá žádný důkaz, průzkum, něco, co by její tvrzení podpořilo. Obecná nálada na zamini nestačí.
Děkujme soudruhu Stalinovi
S autorkou se led boří i při rádobyhistorickém exkurzu, který má dokázat, jak jsme se s Izraelem měli rádi odnepaměti. Opakuje a utvrzuje jeden z oblíbených mýtů o našem vztahu k Izraeli. Už jsem o něm tady psal v souvislosti s projevem premiéra Jana Fischera – co lze ale odpustit politikovi, není přípustné pro odborníka. Autorka totiž „rozpojuje“ souvislost mezi vojenskou pomocí Izraeli v letech 1947 – 1949, komunistickým režimem a zahraniční politikou Sovětského svazu – jakoby nejdřív pomoc a pak teprve nástup komunistického režimu. Vůbec nezmiňuje, že to nebyly nějaké sympatie Československa nebo jeho občanů k sionismu či vzniku Stát Izrael, ale zájem Moskvy, která dočasně vsadila na Blízkém východě na židovskou kartu, ale vzhledem k OSN se nemohla sama otevřeně angažovat. Je tak velmi problematické na této epizodě z již komunistikých dějin stavět vzájemné česko-izraelské vztahy.
Co bychom si počali bez Masaryka
Od českého průměru tolik se odlišujícího se T.G. Masaryka nasazujeme všude tam, kde chceme zakrýt naše selhání, omluvit špatná rozhodnutí a léčit si české mindráky. Vzít si ho jako podpůrný argument pro tvrzení o náklonnosti českého lidu k Izraeli či sionismu je dvousečná zbraň: „Již Masaryk byl znám nejen svým pevným postojem proti antisemitismu, ale také svoji podporou sionismu, tj. židovskému osídlení biblických území.“ Kdo má alespoň základní znalost „procesu polenského“ a následné hilsneriády, ví, že Masaryk byl takřka osamocen ve svém boji proti pověře o riuální vraždě a že Čechy a Moravany lomcovala na konci 19. století pořádná antisemitská horečka. Antisemitské invektivy, jimiž tehdy Masaryka častovali jeho odpůrci, a články, které tehdy vycházely, rozhodně o nějaké náklonnosti lidu českého k Židům nesvědčily.
Srovnání s Mnichovskou dohodou již nechávám na zhodnocení laskavých čtenářů: „Dnes se dá Česká republika označit za jednoho z nejpevnějších spojenců Izraele v rámci celé EU. Toto spojenectví není motivováno čistě strategicky, ale jde i jistý pocit souznění. Česká zkušenost s mnichovskou zradou vidí Izrael jako malý stát ohrožený nenávistí jeho sousedů, který musí stále obhajovat svoji existenci.“
Suma sumárum, nedozvěděli jsme se žádný nový údaj, autorka nenabídla žádný neotřelý úhel pohledu, jen další opakování česko(slovensko)-izraleské mytologie a PR frází z tiskových prohlášení. Na autorku z institut, který o sobě tvrdí, že „…PSSI’s mission is to help build an ever-growing group of informed and security-minded policy-makers dedicated to the development of democratic institutions and values in the Czech Republic and its regional neighbors.“, trochu málo.