Reklama
 
Blog | Jan Adamec

Proč by mělo Rusko vyhrát Euro?

Marně si už několik let lámu hlavu, proč na mistrovství Evropy v posledních letech slaví úspěchy outsideři, kteří zpočátku stojí na okraji zájmu. V roce 1992 vyhráli senzačně Dánové, pak o čtyři roky později se do finále prodřelo antifotbalové Česko (Karel Poborský promine), 2004 – Řekové (není co dodat…) a nyní jsme svědky podobných fotbalových „zázraků“ – Turci vyřadili skalpem Němců opilé Chorvaty a Rusové setřeli nizozemské frajírky. Zatímco Rusové překvapili nádherným totálním fotbalem (respektive Nizozemci jeho absencí), pak turecké góly v posledních minutách zase přesvědčili o úžasném sebevědomí, nasazení a hladu po vítězství půlměsíčníků.

Proč jsou tedy papíroví favoriti neúspěšní? Jsem-li outsider, nic se ode mne nečeká a můžu jen překvapit. Ale pokud z titulu svých předchozích úspěchů zvítězit musím, pak ta psychická duchna tíží o to víc. Budu-li přeplácená, ale i dost přetěžovaná hvězda Premiere League, plíce na trávníku nenechám a budu si asi spíš hledět, abych ty skluzy či lokte ve zdraví přežil. V tom nemají turečtí nebo ruští hráči co ztratit. Naopak, někdo si jich všimne a hned balí kufry směr Německo, Itálie, nebo Anglie. Stále taky platí, že fotbal je kolektivní hra a že musí šlapat tým. Co je platný Ronaldo, když celý tým nejede na sto+10 procent. Někdy stačí jedenáct lehce nadprůměrných pobláznit a nikdo je nezastaví.           

Je úsměvné, že se adepty na evropský titul mohou stát země, se kterými si ta „pravá a jediná“ Evropa moc neví rady. „Barbaři ante portas!“ Na jednu stranu je potřebuje, ale někdy se k nim chová jak k obtížným příbuzným, který už drahně let postávají přede dveřmi a ne a ne zvednout kotvy. (A někdy se prostě do dveří neurvale vecpou). Sosáme sice jejich plyn a ropu, ale Rusů se trochu bojíme a trochu jimi pohrdáme. S Turky je to něco podobného, ale ty navíc tolik nepotřebujeme, ale už jsme jim to slíbili, tak…ehm… co s nimi… jasně, maj tam přeci islám = fanatismus = terorismus, takže hybaj zpátky do Asie. Z toho mála, co se skrze mediální filtry procedí, zůstane usedlina neurovnaných poměrů, souboj o laicizaci společnosti, Kurdové a pak ty neuvěřitelné góly v posledních minutách. Ze slušnosti je pozveme do naše mistrovství a oni si ho málem dovolí vyhrát.           

Fotbal byl a vždycky bude víc než hra. Národy si do něj promítají své sny, na druhou stranu je fotbal jejich obrazem a metaforou v čase a prostoru. Stejně jako jsou Rosický s Horníkem stranami téhož českého platidla, tak i rusko-turecký drajv odráží sebevědomí a hlad po úspěchu obou národů, které se tlačí na světové/evropské výsluní, nemluvě o tom, co dokáže udělat vítězství na prestižním turnaji s domácí scénou a národním sebevědomím. Jen si vzpomeňte, co se odehrávalo u nás před deseti lety. Takže finále… Rusko-Turecko?

Reklama

PS: Naštěstí pro zavedené dinosaury platí tzv. Lineckerův axióm, který praví, že fotbal je jednoduchá hra, v níž se 22 hráčů honí za míčem a vždycky vyhraje Německo… a německá mašina se zdá být dobře promazaná. Takže pokud nepřestanou platit zákony fyziky a gravitace, měli by to Němci dát!