Otcové zakladatelé do toho šli s plným vědomím, že se každou minutu budou se slaným živlem rvát o místo na slunci. Hrozba, že se jednoho dne Poseidon špatně vyspí a smete troufalé Benátčany, nad nimi visela za Tiziana, Napoleona i Berlusconiho. A Benátčanům nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a čelit moři houževnatostí, trpělivostí a zpěvem svých gondoliérů.
Pro Benátky je typická ledabylá dekadence. Začíná to již u architektury. Poslední developer tu zavřel svoji kancelář asi tak v roce 1800. Vzhledem k historické hodnotě všeho nemovitého se v Benátkách nedá nic nového stavět, takže je to svým způsobem skanzen, časová konzerva minulých staletí, kterou ale obývají současní lidé s moderními potřebami – nakupují, vodí děti do školky a jezdí, tedy plaví se do práce. Právě tato symbióza běžného života a starých kulis dodává Benátkám nejen zvláštní kouzlo, ale i život a jiskru. A jedna v evropských moderních městech nezvyklá věc vás určitě zaujme – nikde tu nejsou auta. Právě tak, jak jsme si již na nekonečné řady plecháčů před našimi městskými příbytky zvykli, tak naopak zde vás jejich neexistence příjemně překvapí.
Vyplatí se, a někdy je to zcela nezbytné, sejít z prošlapaných turistických magistrál – zvláště ta z náměstí sv. Marka na Ponto Rialto splňuje všechny parametry dopravního zpravodajství pro stupeň pět až šest – tedy, vyplatí se sejít z těchto cest a naslepo se nechat unášet labyrintem uliček. Nemusíte se bát, že se v nich ztratíte. Benátkami se lze potulovat bez toho, aby vás hladové a vyčerpané museli zachraňovat vyfešákovaní karabiníci. Není totiž nic „benáčtějšího“, než když v zasuté uličce potkáte tajemně se tvářící masku, ana vás v tichosti mine a jen zaševelí svým kostýmem. Ovane vás duch těch Benátek, kdy sukně jejich dam vyhrnoval Giacomo Casanova a k tomu mu hrál Antonio Vivaldi.
Karneval je už pak jen takovou třešničkou na dortu. Vzhledem k tomu, kolik se tam na tento svátek sjíždí turistů, by se dalo očekávat, že to bude kýč jak bič. Překvapivě tomu tak není a Benátčané drží tento světoznámý spektákl v mezích přijatelné estetické tolerance, zbytečně se nepodbízejí a jako správní Italové se mcdonaldizaci brání zuby nehty. Pomáhají jim v tom i masky, které až na výjimky víceméně respektují tradiční karnevalový „template“ a splňují očekávání, jak by benátská maska měla vypadat. Dodávají jemně pulsující tajemno – nevíte, dohadujete se, přemýšlíte, kdo je asi za tím chechtajícím se Dottorem, posmutnělým Harlekýnem či svůdnou Kolombínou. Chodí pomalu, imitují tempo minulých století, proplétají se mezi blýskajícími digitály a velkomyslně se uvolují postát a zapózovat, neboť to patří k dobrému mravu. Nakonec jedna poznámka světonázorová.
Návštěva Benátek ze mne definitivně učinila zapřísáhlého antioteplovače a bezvýhradného příznivce pana prezidenta, alespoň co se týče otázek klimatických. Ať si ho celá vědecká veřejnost haní, ať je terčem posměchu ze strany klimatologů, ekologů a „..pánů Bursíků“, ať si přednáškové sály, ve kterých pan profesor horuje pro planetu „modrou, ne zelenou“ zejí prázdnotou, ať šiky jeho příznivců odpadají úměrně s každou ulomenou krou, já pevně věřím, že Václav Klaus má pravdu. Musí mít! K žádnému oteplování nedochází, hladiny moří se nezvedají, ledovce netají a pobřežní mapy na Jadranu se tak překreslovat minimálně dalších tisíc let nebudou. Tečka! Hranice zdravého rozumu je třeba někdy opustit, už jen pro to, abychom si uchovali iluzi, že vlny nenasytných slaných molekul něco tak krásného, jako jsou Benátky, nikdy nepohltí.