Sám by na to ale nestačil. Tonoucí se stébla chytá, a tak v něm politici, analytici i lid prostý, znejistělí finanční krizí, vidí spásu, novou mantru, zlaté tele postkrizového kapitalismu. Pana Šrota proto seznámili s jistým panem Ovným, kterého jako Pinokia vyřezal moderní sociální stát a kterého v rámci své sňatkové mesalianční politiky dává dohromady s kde kým. Tak začal deblkajak Šrot-Ovný plout v proudu s podobnými moderními spasiteli – Porod-Ným, Pohřeb-Ným, Pastelko-Vným, Odchod-Ným aj.
V tomto harmonickém vztahu mají oba dva pevně dané role. Šrot je ztělesněný testosteron, agresivní macho, který si libuje v hrubé síle a destrukci, naopak Ovný je laskavý chápající metrosexuál, který rozdává peníze (ne vlastní) plnými hrstmi a činí lidi šťastnými. První obětí této vykutálené dvojice se stala oblast lingvistická. Své symbolické panství rozšířila z periférie šrotoven a výkupů starého železa na automobilový průmysl, pak mezi pračky a mixéry, brousí si zuby na nábytek a dřevozpracující průmysl (tam by asi bylo vhodnější spalné nebo hořné). Kdo přijde na řadu další?
Finanční produkty… to je jasné. Zákazníkům již nebudou renomované bankovní domy nabízet slevu na hypotéku, ale rovnou jim ty nemravné úroky sešrotují. Odtud už je jen krůček k likvidaci fádních slev. Vždyť každý i bez hudebního sluchu slyší, jak je sleva pasivní, měkká, neútočná, slabá. Zato vojensky řízné „šrotovat” se lidem doslova zařízne nejen do mozku. Dáváte na tohle představení šrot? Neočekávejte slevu, ale šrotovné! Neslevujete ze svých požadavků, ale přestaňte šrotovat své požadavky! Sleva na dani – šrotovné na daň! I prachsprosté adjektivum levný by konečně mohlo uvolnit svoji sesli dravému šrotu. Když je něco levné, tak je to přece sešrotované. Sešrotovaná ceny – takové cena nemůže být od nuly daleko. Nejmenovaný řetězec by tak nemusel již tvrdit, že …je levný, ale …sešrotovaný. Reklamkáři, jen do toho – masakr cen, genocida zásob, totální výprodej.
Bohumil Hrabal v Postřižinách krásně popsal, jak se lidé mohou zbláznit do nějaké módy. Po Velké válce lidské plémě fascinovalo zkracování, dramaticky se měnily pojem a vnímání času, krátily se vzdálenosti i účesy. Budou jednou umělci opěvovat léta 2009-2010 jako Šrotoviny (zní to spíše jako show Petra Novotného), éru, v níž se pro znejistělé občany stalo šrotovné symbolem nové naděje, restartu zadrhlých kol kapitalismu? Krásná paní správcová si nechala zkrátit své omračující vlasy, co by si ale probůh musela nechat „sešrotovat” novodobá hrdinka. Možná obličej, to je v éře fejsliftingu, botoxových injekcí a populárních makeover show přijatelné. Zdravotní pojišťovny by pak mohli nabízet „šrotovné” i na běžné zákroky.
Přejde šrotovné i do našich zvyků a obyčejů po vzoru předků, kteří vždy na jaře vynášeli smrtku-zimu, pálili jí a její ohořelý korpus házeli do vody? Vždyť co jiného než symbolický rozchod s minulostí, obdobím úpadku a regrese, je šrotovné? Sešrotovat staré, byť stále funkční auto je symbolickým aktem odvržení starého a vytvoření místa, aby vyrostlo (bylo vyrobeno) něco nového.
Jaká to příležitost obnovit duchovní a pospolitý život v komunitách! V čele průvodu vynášejí statní mužové na svých bedrech staré embéčko. Lidé zpívají, posmívají se novodobé plechové Moreně, aby ji pak odhodili na šrotoviště a nechali slisovat. Jaro je tady. Konečně bychom se naučili důstojně se loučit se svými plechovými miláčky. Nyní se jich odcizeně zbavujeme tak, že je prodáme do bazaru, ale osobní prožitek s jejich koncem nezažíváme. Ostatně nečiníme tak ani u našich lidských příbuzných.
Juraj Herz by ještě mohl natočit remake svého majstrštyku pod názvem Šrotovač aut, v němž by úslužný pan Kopfrkingl, nyní majitel autosalonu, razil životní filozofii, podle níž auto nemá sloužit k tomu, aby se v něm jezdilo, ale aby bylo sešrotováno. Zachráním tak tisíce, miliony aut od jejich utrpení, viď, čarokrásná, řekl by si jistě pan Kopfrkingl, láskyplně přitom hladě kapotu své nové fabie.
Víra šrotovací by se ale měla promítnout i do státních symbolů, kultů a oficialit. Na speciálním místě, šrotišti, které nemůžeme umístit nikam jinam než vedle sv. Václava, bude Velký Šrotér/Šrota/Ten, Který Šrotuje (no nikdo menší než prezident to být nominálně nemůže) celebrovat moderní šrotovací mši. Za kolektivního zpěvu šrotohymnů ze společné Šrotle se obyvatelé spojí v kruh a budou nábožně přihlížet, an si Velký Šrotér sedá k šrotovníku a sešrotováním automobilu či čehokoliv jiného obětuje Velkému Bohu Šrotu, šklebícímu se satyrovi kolabujícího kapitalismu.