Jsme tímto ojedinělým historickým jevem fascinováni do té míry, do jaké stále připomíná to nejhorší z našeho kolektivního já, a to, kam může lidská přirozenost (optimisté prominou) ve spojení s technickou civilizací a ztrátou jakýchkoliv norem dospět. Šoa je navíc jev mnohovrstevný – má již svoji historii vzpomínání a rekonstrukce paměti, historii politického využívání a zneužívání, historii výchovy a boje proti extremismu, historii uměleckého ztvárnění a estetizace.
Silný emoční náboj, který obrazy vyhlazovacích táborů vyvolávají, nás do určité míry vede k tomu, že kolem šoa chodíme po špičkách – neklademe si některé otázky, nechceme určité názory slyšet, nebo se stydíme zeptat. Šoa tak udělujeme, vědomky či ne, status tabu. Odhlédneme-li od této emocionální roviny s odstupem, můžeme vidět při debatách o šoa řadu znepokojujících rysů. Jedním z nich je popírání holokaustu a jeho trestní stíhání. Naposledy se touto věcí zabýval Petr Placák v článku pro Hospodářské noviny (Petr Placák, Svoboda slova je závazek, Hospodářské noviny, 30.01. 2007). Toto moje zamyšlení je určitou reakcí na některé jeho argumenty.
Nejlépe je vhodné si ujasnit několik věcí. Asi bych článek Petra Placáka podepsal tak jak vyšel a ještě ho doporučil ostatním jako výborný postřeh směrem k českým médiím. Nemohu ale souhlasit s jeho postojem k popírání holokaustu jako zločinu, který je třeba trestně stíhat. Své námitky bych shrnul do čtyř bodů.
První námitka je spíše formalistická. S šoa jako historickou událostí nakládáme selektivně. Vybrali jsem si určitou historickou událost, jejíž popírání, tj. stanovisko, že se taková událost nikdy nestala nebo se stala diametrálně odlišně, než jak hovoří fakta, trestáme. Pokud mne paměť neklame, s žádnou jinou historickou událostí takto nenakládáme. Těžko někoho poženeme před soud za to, že popírá třicetiletou válku, balkánské války nebo masakr v Nakingu. Nečiníme tak ani v případě stalinských gulagů, i když i tady by se našla celá řádka popíračů, což je z hlediska aktuálnosti tématu, důležitosti pro naši historickou paměť i neúcty k obětem ve srovnání s šoa na pováženou. Kriminalizace popírání holokaustu vytváří nezdravé prostředí pro pochopení toho, co se v těchto letech stalo a jak se to stalo. Vzniká odium nepochopitelnosti a nesdělitelnosti a výsledkem je někdy až překvapivá neznalost. Již během šedesátých let si německý historik Martin Broszat všiml, že mlčení a tabuizace historie Třetí říše zanechala stav bádání o tomto jevu v překvapivé ignoraci a napospas velmi podivným vykladačům. Končí to laciným portétováním Hitlera a nacismu jako něčeho absolutně zlého, mysticky neproniknutelného a nepochopitelného, což je ale zásadní chyba – tato zločinná ideologie a praxe je naopak do důsledku dovedeným dovršením nezdravých trendů moderny, které je třeba neustále analyzovat, promýšlet a hádat se o ně. Už jen proto, že euroamerická civilizace v mantinelech moderny, nastavených “dlouhým” devatenáctým století, stále přes všechny post-ismy funguje,. A jen tak na okraj – vždy mne trochu zamrazí, když se neuvěřitelné množství energie plýtvá na Davida Irvinga nebo na handrkování okolo Mein Kampfu a přitom se regály knihkupectví prohýbají pod podivnými, fotografiemi bohatě vybavenými publikacemi, které v druhém plánu nejsou nic jiného než estetickou (nikoliv slovní) adorací nacismu, zbraní SS a Hitlera a do jisté míry jen replikují vyznění nacistické propagandy.
Za druhé, asi bych nebyl proti stíhání popíračů, kdyby v něm nebylo v mnoha případech tolik pokrytectví. Trestní stíhání totiž mnohde kamufluje jen vlastní máslo na hlavě. Zvlášť paradoxní v tomto ohledu je, že Irving byl odsouzen v Rakousku, zemi, která se snad nejhůře vyrovnávala a stále vyrovnává se svou nacistickou minulostí. Jakž takž jsme se sice zbavili mýtu o Rakousku jako “první” Hitlerově oběti (ty statisíce vítající svého rodáka ve Vídni a nadšeně vstupující do NSDAP prostě nejde “vyretušovat”), ale v rakouské skříni je stále dost a dost kostlivců, s nimiž se Rakušané, na rozdíl od Němců, nemají odvahu popasovat.
Třetí námitka je nízce utilitaristická. Zabývání se lidmi jako Irving, který navíc z celé řady poněkud vyčnívá (a divili bychom se, kolik profesionálních historiků, ač nesouhlasí s Irvingovým postojem k vyhlazovacím komorám, se nemůže ubránit obdivu nad jeho řemeslnou akribií a pílí), Faurisson nebo Zundel prostě krade čas a mediální prostor pro skutečné problémy, na něž je potřeba v souvislosti s šoa upozorňovat. Kolik času věnují intelektuálové debatám nad nacistickou eugenikou, kolik rakouských médií věnuje času podílu rakouských špičkových vědců na pokusech s lidmi? Jak hluboce Rakousko a jeho politická reprezentace připouští, že Rakušané, byť jejich národní identita a sebeuvědomování bylo po pádu monarchie v podivném stavu, páchali nejkrutější zločiny na frontě nebo v koncentračních táborech? Humbuk kolem Irvinga je jen vždy vítanou dýmovnicí”, která skutečné problémy jen zakrývá. Francie – to samé v bledě modrém. Její řešení “židovské otázky” a celková blahovolná kolaborace s Němci také nejsou témata, se kterými by se Francouzi naplno vyrovnali.
Ptám se, proč mlátíme prázdnou slámu nad zjevy jako je Irving a proč se tu nebavíme například o několika skvělých knížkách, které nedávno u nás vydalo nakladatelství Argo na tato témata? Proč se nepřeme nad Wolfgangem Sofskym, Danielem Goldhagenem, Christopherem Browningem, nebo koneckonců i buřičem Normanem Finkelsteinem? Místo planého vymezování se vůči několika provokatérům je třeba dělat pro pochopení šoa něco užitečnějšího. A jen otázka na okraj – neměli bychom být popíračům vděčni, neboť alespoň čas od času je téma šoa díky jejich počínání nastoleno a my jsme nuceni věci znovu promýšlet, vyvracet a dokazovat? Chce se dokonce říct, že nebýt popíračů, museli bychom si nějaké vymyslet, abychom se mohli vůči něčemu vymezovat.
Čtvrtá námitka se dotýká naší politické kultury a historicko-politického prostoru obecně. Chápu, že šoa slouží a má sloužit jako jakýsi vymezovací bod civilizace ve službách zlepšování politické kultury a obnovování historické paměti. Chápu, že se jej snažíme trvale umístit do naší symbolické “mapy”, podle které vnímáme svět a historii a lidskou povahu. Ale tyto velmi křehké a mnohdy obtížně pojmenovatelné procesy nelze vymáhat soudní cestou, respektive nelze pěstovat toto vědomí tak, že toho, kdo ho neuznává, zavřeme. Musíme tak činit přes vytváření celospolečenského konsenzu a kultivací dobrých mravů, což by Petr Placák jako monarchistický konzervativec mohl chápat.
Chápu, že jakési primární cítění, co je dobré a špatné, musíme mít v sobě a tím i mantinely toho, co jsme ochotni tolerovat a co ne. Není ale nic snadnějšího, ale také pokrytečtějšího a ve svém důsledku zrádnějšího, než se spolehnout na represivní moc, aby nás zbavila všech nepohodlných hlasatelů názorů, byť by jejich úmysly byly sebenečestnější a podlé. Je to jednodušší než denodenně s blbostí a demagogií bojovat.
Je také pravda, že jednu osvětimskou lež je třeba vyvážit stohy článků, knih a svědectví, ale je to pořád lepší, než takového lháře pohánět před soud a získávat mu mediální publicitu a přitažlivost zakázaného. Ano, mějme svobodná média, která “…odhalují, analysují a zařazují ji do patřičných souvislostí propagandu, manipulaci, demagogii, populismus, zastírání…”, jak tvrdí Placák. Jen houšť takových. Ale jak to souvisí s tím, že někomu zákonem nařídím, co nesmí a smí říkat, byť to zní pro nás sebenepřijatelněji?
Určovat, který názor je legitimní a který je hoden nějakého diskusního fóra, je možná dobrý úmysl. Řada z nás by se na něm i shodla (ale každý to hned zapře), ale jakkoliv je lákává a v mnoha ohledech správná, ve svém důsledku zaručeně vede do pekel. Vzdělávejme naše děti ve školách, kultivujme veřejný a mediální prostor, ale netahejme do toho zákon a soudnictví. Svět, ve kterém žijeme, bohužel nekomunikuje v přehledné, strukturované a kultivované formě. Daleko spíše se překřikuje, neposlouchá a utlačuje. Takový je ale reálný svět, ne Přidalův Netopýr. Chtít to změnit tím, že tyto názory a jejich nositele “vytěsníme”, ostrakizujeme či jinak umlčíme, je bláhové a nebezpečné.