José Barroso, neoficiální král Evropské unie, se asi cítil v posledních dnech podobně. Ti nevděční Irové, tolik peněz jsme do nich nalili a oni v kritické chvíli ucuknou, za halasného jásání českého Klause I. „Modrého-ne-Zeleného“. Nic strašného se samozřejmě nestalo, jen se opět ukázalo, jak složitý je fenomén jménem EU.
Problémem je, že se v její teorii a praxi prolínají a spolu zápasí různé projekty, které mají různé cíle a logicky používají různé nástroje pro jejich dosažení. Každý projekt má svou vnitřní logiku a každý tak trochu koliduje s těmi ostatními.
Chceme být plně konkurenceschopní v globální ekonomice – dobře, takže to musíme co nejvíce liberalizovat ekonomiku, odstraňovat obchodní překážky pro pohyb obyvatel, zboží a kapitálu, usnadňovat vznik, růst a zánik podniků, lákat zahraniční investice, snižovat daně. Ale chceme také silný sociální stát, prodloužení západní blahobytu let 60. a 70., široké sociální jistoty, společenský sociální konsenzus projektovaný od poloviny 19. století – dobře, ale to musíme zvýšit daně, posilovat principy solidarity a přerozdělování, hlasovat pro větší ingerenci státu a chránit a pěstovat dosavadní národní privilegia, požitky a důchody.
Chceme, aby se EU pružně a rychle rozhodovala – fajn, tak to ale musíme posílit bruselské centrum, zjednodušit rozhodovací mechanismy a dát eurokratům více pravomocí. Jenže chceme také být navýsost demokratičtí, chceme co nejvíce zapojit lid do demokratického procesu – tak to ale musíme nechat na národních parlamentech, aby jako přímo zvolení zástupci rozhodovali o všem podstatném. A nejlépe, když na stále širší okruh problémů zavedeme referenda – v digitální éře e-voleb by to nakonec nemuselo být tak procesně zdlouhavé.
Jsme všemi deseti pro volný světový obchod, z něhož v mnoha ohledech profitujeme – pryč s tarify, cly, embargy. Chceme ale také být v některých odvětvích, například zemědělství, soběstační – honem, honem, tarify a cla zpátky.
Chceme, aby Evropská unie jednala jednotně v zahraničněpolitických otázkách, aby její pozice byla tváří tvář USA či Číně silná a rovnocenná – dobře, tak to musíme řadu pravomocí přenést do jednoho centra, zvolit si silného prezidenta a ministra zahraničí. No jo, ale chceme také suverénní národní politiku – to si ale musíme co nejvíce našich ústavních pravomocí uchránit před bruselskou bestií, vztyčit národní prapor co nejvýše a nějak to upytlíkovat s Pekingem či Washingtonem na bilaterální úrovni.
A takových kolidujících projektů či problematických bodů je celá řada – od demokratického deficitu bruselské exekutivy až napjatý vztah mezi silnou trojkou Fr-N-VB a menšími a ještě menšími až úplně těmi nejmenšími.
Jak ale dál? Zaprvé je třeba podotknout, že Irové za nic nemůžou. Nejsou ani nevděční, ani nedostatečně evropští. Jako suverénní občané dostali možnost vyjádřit se (mají to v takovém případě zakotvené v ústavě) a tak se vyjádřili. Tečka. Je to jejich výsostné právo a aktivní euro-hujeři je nemají právo obviňovat z nevděčnosti či neloajality – je to ostatně nebetyčná drzost a arogance označovat lidi málem za hlupáky, že dostatečně „nepochopili“ nabízené blaho. To že například Lisabonské smlouvě nerozumí, není problém jejich, ale Bruselu a národních exekutiv.
Zadruhé, je varující, jak nebezpečně často se stává, že je-li eu-problematika předmětem veřejného hlasování, narazí. Nad tím by se Brusel měl hluboce zamyslet.
Za třetí, EU trpí tím, že chce všechno najednou. Má tucet priorit a na žádnou se nezaměřuje pořádně. Brusel by se měl zamyslet nad tím, čím skutečně může nám Evropanům pomoci, kde skutečně můžeme využít evropskou komparativní „páku“ evropského prostoru. Takovou, kterou nám nemůže poskytnout náš stát a jeho instituce.
Jistě, další rozšiřování je nezbytné, už jen například z hlediska samotné evropské bezpečnosti (a rozšiřování trhů, samozřejmě), nicméně je jasné, že to bude něco stát a stávajícím členům není a nikdy nebude rozšiřování po chuti, protože jim euronováčci budou jen ujídat ze společné misky. Pomocí étosu rozšiřování Unie Lisabonskou smlouvu nebo jiný sjednocující dokument, který určitě přijde, skeptickým občanům prostě neprodáte!
Tak co si z celého košíku problémů vybrat? Osobně bych se zaměřil na problematiku energetické a surovinové bezpečnosti, neboť to je opravdu oblast, ve které se všem evropským zemím, povětšinou surovinově chudým příbuzným, vyplatí jednat jednotně. Vyskakovat si každý sám za sebe rozhodně nemůžeme a čím více rozdrobený postoj a la německé „já si to s Putinem vyjednám sám“, tím do budoucna hůře. A není to jen problém Ruska a energetické (což se ve výsledku rovná ekonomicko-politické) závislosti na něm.