Asi jako každý znal jsem její tvorbu ze dvou, tří klipů, na nichž tato lepá děva drtila umělé housle a do otupujícího diskotékového ducání táhla melodickou linku Bachovy toccaty a fugy d-moll (jo jo, to je ta „děsivá“, „jako z hrobu, „strašidelná“ – Mae na ní ještě pro větší názornost navěsila reálné zvuky hromů a blesků, aby byli všichni in…).
Nu což, klasikové vydrží hodně, i když asi ne všechno, neboť jsem měl chvílemi pocit, jak se pod pódiem míhá rozčilená Mistrova postava ana si rve vlasy a vyje a do ní vráží podobně postižení klasici Aram Chačaturjan a Antonio Vivaldi, jejichž Šavlový tanec, respektive „čtveráky“ (turistickým flašinetařením v pražských kostelech otřískaní profíci tak důvěrně nazývají Čtvero ročních období) si houslistka 21. století vzala také na paškál.
Jistým škodolibým zadostiučiněním pro drážďanského génia muselo být to, že v průběhu koncertu se odehrály tři, slovy tři kiksy (během nichž místo aby se orchestr pokusil nějak improvizovat nebo pokračovat, tak jako kolotoč, kterého vypnou ze zásuvky, prostě přestal hrát a na povel zhasla i světelná show), a z toho dva právě během Bachových skladeb.
Vynecháme-li tedy ony klasiky, které musela interpretační a zvuková rovina koncertu vyděsit, valila se na mne po zbytek koncertu nedefinovatelná hromada šuntovního popu. Jako kdyby Mae ponořila nebohé housle do stoky globálního muzaku… přítelkyně to příznačně pojmenovala „landžovým podmazem“. Motivy country, hard rocku, všechno do kopy, beze smyslu, invence a nápadu. Podkres pod céčkový film. Více sexy obdoba Evy a Vaška, prostě … jen bílou orchidej pro třicátníky.
Nevím, jaký má Vanessa Mae background, evidentně ale má klasické hudební vzdělání a včas holka šikovná pochopila, že vhodnou předělávkou notoricky známých klasiků si vydělá víc, než úmorným studováním a cvičením koncertů a sonát. Nic proti tomu. Díry na trhu je třeba zalepovat (a na nich vydělávat). Trochu mne jen překvapilo, že od doby jejího prvního hitu nikam nepokročila – pořád byla nejlepší ta Bachova fuga a toccata d-moll, i když opět je otázka, zda to není jen a jen silou této skladby, která by byla poslouchatelná, i kdyby ji hrál cvičený makak na hřeben se třemi zuby.
Mám pocit, že se tím kolovrátkovým pouťovým pop-hraním „zkazila“ a nejenže ztratila pro klasiku jakýkoliv cit a bezmyšlenkovitě ji seká jak naučený stroj, ale nezvládá ji už ani technicky (viz ty její lapsy včera) – když se chtěla blýsknout jedním z oblíbených Bachových houslových šlágrů a jako každý namachrovaný quasiprofík ho v euforii přepálila, takže když ji ujela nota, byla celá skladba v tahu a musela trapně začínat znova… jako na nějaké přehrávce na ZUŠ. (A to pominu fakt, že tam pro obveselení publika během této skladby exhiboval jeden člen orchestru a tloukl na všechno možné, i na láhve od piva… prostě estráda hadr).
Housle jsou nádherný nástroj a přes všechny elektrifikační pokusy a experimenty (čest výjimkám) zní stále nejlépe jen tak, jak je Pán Bůh a Stradivari stvořili. Možná byl u Vanessy Mae na počátku dobrý úmysl vytvořit nějaký houslový „produkt“ pro masy, přivést klasiku k širšímu počtu posluchačů. To co jsem ale včera slyšel, byl spíše hudební repelent.