No a hned v pondělí… umřel Roy Scheider, jehož Boba Fosseho ve filmu Boba Fosseho jen těsně minul Oscar (prohrál s Dustinem Hoffmanem a jeho Kramerovou versus Kamer). Kromě Čelistí asi jeho nejlepší role. Ale co… na blogu nemám nad sebou nervózního vedoucího vydání, dedlajnnededlajn, takže si klidně vzpomínku na Roye Scheidera napíšu dva měsíce po jeho smrti. Tak!
K filmu All That Jazz mě váže vzpomínka z dětství. Ještě za socialismu se k nám dostala od našeho rodinného přítele, režiséra Jana Bonaventury, videokazeta. Bóňa byl velký fanda do muziky a techniky (stejně jako Antonín Dvořák dobře věděl, že obé spolu úzce souvisí) a videokazeta měla ukojit můj hlad po klukovských technikálií, konkrétně majestátních letadlových lodích. Na jedné straně byl americký válečný náborový polodokument Fighting Lady a na druhé akční thriller o atomové letadlovce Nimitz, která se přes bermudský trojúhelník dostane do roku 1941 a její kapitán, v podání, světe div se, právě Roye Scheidera, musí rozhodnout, jestli nasadí moderní tryskáče proti japonským zerům směřujícím na Pearl Harbor a změní historii a tak dále a dále… No, a než se objevily toužebně očekávané linie ocelových kolosů, musel jsem přetrpět deset minut nějaké divné barevné šou, v níž nějaký bradatý seladon v opnutých flitrech zpíval do mikrofonu a pořád se s někým loučil, kolem něho tancovaly dlouhonohé žilnato-tepenní tanečnice a pak jakoby někam odjížděl. Nakonec ho někdo zazipoval do umělohmotného pytle. A letadlovka pořád nikde!
Ano, byla to ta závěrečná pompézně-ironická By, by love z filmu, který svého času omráčil náročné kritiky v Cannes a ve kterém si jeden z nejlepších moderních amerických choreografů Bob Fosse postavil svůj narcistní pomník. Fosse moc dobře věděl, že publikum nezajímá průměrný a ctnostný umělec, ale jeho opak – nejlépe děvkař, alkoholik a feťák (v jeho případě štvanec, který do sebe láduje léky za zvuku Vivaldiho hudby a skrz cigaretu bez filtru takřka dýchá) a geniální umělec. Takový přesně je choreograf, herec, tanečník, režisér a autor Joe Gideon alias Bob Fosse.
Gideonovi není nic svaté… kromě umění samotného. Je to šoubyznysem ostřílený praktik, který na tanečním pódiu začínal ještě jako školou povinné dítko ve společnosti striptýzových tanečnic. Na broadwayské scéně má neotřesitelnou pověst režiséra a choreografa číslo jedna, kolegové, jež zosobňuje s odpuštěním „kyselá prdel“ v podání Johna Lithgowa, mu závidí, branže ho bez výjimky uznává a zahrnuje cenami a ženy stojí frontu před jeho ložnicí.
Autor Kabaretu totiž ve filmu skvěle pracuje se zakořeněným uměleckým mýtem, respektive mýtem o umělcích – umělce na sebezničující cestě, na níž samotné umělecké dílo je jediným cílem, smyslem a účelem života. Vše se podřizuje neuhasitelné touze vytvořit dokonalé umělecké dílo. Fosse Gideon se tak zařazuje do dlouhé linie umělců jako Michelangelo, Mozart (ale jen ten shafferovsko-mahlerovsko-formanovský), Hendrix, Juráček, všech těch svatých lidského nesmyslu zvaného umění. Je to svým způsobem kýč, ale kýč podán-li vkusně či s ironií funguje skvěle (a v odborných kruzích povolen).
Co je na filmu velmi cenné, je pohled starého harcovníka na šoubyznys jako takový, šoubyznys jako všesemílající mašinu, jejíž pravidla musíte respektovat nebo vystoupit, šoubyznys jako vroucí petrolejovou lampu, jejíž světlo přitahuje omámené lidské můry a svým žárem je spaluje. Všichni o tom vědí a nikdo neumí odolat. Hlavní je show a vše ostatní se tomu musí podřídit – vztahy, rodina, hodnoty, morálka. Gideonova dcera Michelle otce akceptuje jen skrze jeho nadání a profesi, neboť se chce také stát tanečnicí. Podobný vztah má i ke své exmanželce i současné milence.
Film je úžasný nejen jako celek, ale zaujme i v malých detailech a fórcích (mezi moje nejoblíbenější patří reakce Gideonových spolupracovníků na předvedení nové choreografie hudebního čísla Take off with us, využívající dvojsmyslu anglického frázového slovesa „take off“. Poté, co autor písně uvidí velmi eroticky laděnou druhou část choreografie, s obličejem v ruce lamentuje „…že teď mu už tu písničku Sinatra nenazpívá…“. Po skončení čísla mu už dojde trpělivost a stěžuje si na Gideona jako na zvrhlíka, který nemyslí na nic jiného než na sex, a vedle něj sedí koproducent film, který se s evidentním zájmem zírá na jednoho fešného tanečníka). Vedle rozmáchlých scén jsou tam i překvapivě civilní pasáže, kdy si Gideon jakoby uvědomuje, že má i nějakou dceru Michelle (roztomilá a profesionální Erzsebet Andi) – například v pasáži, kdy si Michelle nacvičí společně s Gideonovou milenkou (Ann Reinking s úchvatnýma nohama a sexy nakřáplým hlasem) hudební číslo a v newyorském apartmá ho Gideonovi předvedou. Tady právě z nich sálá čistá radost z tancování, z nádherného pohybu a rodící se nové tanečnice. Joe se tu na chvíli „zastavuje“ a vzpomíná.
Prostě je to film, na který se můžete dívat klidně tisíckrát a neomrzí. Jednou jako na sled nedostižných tanečních čísel a školu moderní choreografie, v níž si mistr svého oboru (mimojiné autor choreografie k Chicagu) pohrává, přetváří a modifikuje to nejlepší z hollywoodských muzikálů, Broadwaye i moderního tance, podruhé jako na příběh sobeckém egomaniakovi, pro kterého slova otec či rodina postupem času ztratila význam a teprve v předtuše smrti se to snaží neúspěšně napravit, potřetí jako na trpce obdivný pohled na realitu amerického šoubyznysu, který v sobě snoubí to nejlepší i nejhorší z branže, a kterému se v tomto smyslu vyrovná snad jen Wilderův Sunset Boulevard.
It´s showtime, Roy…