Novináři samozřejmě nenechali bez povšimnutí pikantnější stránku věci a jinak smutný příběh opepřili motivem kukaččích mláďat. Více či méně seriózní výzkumy podle nich odhadují procentní podíl „kukaččích“ dětí v oficiálních manželstvích mezi 10 až těžko uvěřitelnými 30 procenty. Jinými slovy, biologický otec může být u každého desátého či dokonce třetího dítěte jiný než je ten, jehož jméno dítě nosí a který je zapsán v rodném listě.
Zdá se, že tomu by mohl být definitivně konec. Z povahy každého moderního vynálezu, o který je zájem, vyplývá, že je nejdřív drahý, těžko dostupný a komplikovaný. Pak se na něj ale zaměří komerční průmysl, který se důmyslně snaží z vynálezu učinit všem dostupný produkt. To se v průběhu určité doby stane i s testy DNA, které pravděpodobně skončí v regálech drogerií vedle testů těhotenských. Nebo bude stačit jen nějaká čtečka nebo skener – dítě jednoduše neskenujete a hned vám z tiskárny vyjede jeho genetický profil. Něco, čím dnes vládnou televizní hrdinové dneška z CSI: Las Vegas, Miami, Bangalore, Horní Kotěhůlky.
Takže budeme moci definitivně opravit prastarou formuli starých Římanů „Mater certus est, pater semper incertus est.“ Ale co na to lidská evoluce? Po celý dosavadní vývoj se zdálo, že vítězí evoluční „ženská“ strategie, lépe řečeno ta strategie, která byla pro přežití mláďat důležitější. Lidské mládě má totiž tu nevýhodu, že k tomu, aby se mohlo osamostatnit a samo přežít, potřebuje ze všech savců nejdelší dobu ochrany a péče. Evoluce to proto musela nějak zařídit – nešlo jen o to, aby potomek měl ty nejlepší geny, ale aby ho měl po narození kdo chránit, respektive jeho a jeho matku.
Na jedné straně tak máme přirozenou, evolucí naprogramovanou snahu budoucích matek mít geneticky co nejlepší potomstvo a zároveň co nejkomfortnější servis a ochranu po narození dítěte. Ne vždy tyto požadavky může splnit jeden muž. Na straně druhé je tu snaha mužů zajistit si, aby jejich geny žily i po jejich smrti a tudíž aby jejich péče nešla do genů cizích. Jenže jak? To, že jejich žena má dítě s někým jiným, mohli muži při svém vyhlášeném smyslu pro detaily a empatii poznat možná tak z toho, že v blonďatém pokolení se najednou objevil kluk jak uhel (a i to nemuselo automaticky znamenat, že jde o kukačku), nebo z úšklebků všímavějších příbuzných.
Nyní s použitím vědecko-průmyslových metod se zdá, že vrchu nabude evoluční strategie mužská. Ale bude to tak správně? Nezasáhneme do nějakého mechanismu, který má nějakou racionální základnu? Na internetových diskuzích pod jednotlivými články je slyšet vítězný pokřik mužské části, že se konečně našla zbraň proti ženské „proradnosti“, kombinovaný s úlevou, že v této tak citlivé a prestižní otázce bude konečně a jednou provždy jasno. Ženská část mlčí. Vždyť co bude jednoduššího než si pomocí domácího testu ověřit shodnost DNA otce a dítěte. Kromě toho, už samotná hrozba toho, že každý si bude genetickou příbuznost moci tak snadno ověřit, bude sloužit jako dostatečně odstrašující prostředek.
Ať už si o tom deseti až třicetiprocentním kukaččím podílu myslíme cokoliv, fungoval tady po celou dobu trvání vývoje člověka a měl patrně nějakou funkci. Evoluce je nepřekonatelný stroj na přežití a tak asi měla něco za lubem, že si vymyslela pro určité procento mužů „dvojího tatínka“. Půjde-li moderní genetika a její komercionalizace dosavadním tempem, v průběhu následujících deseti, dvaceti let budeme schopni tento evoluční mechanismus „nevědomého dvojího tatínka“ vyřadit. Ženy budou muset mít děti jen s těmi, se kterými žijí v partnerství nebo manželství. No uvidíme, jestli budeme šťastnější.